Článek
Syn měl minulý týden záchvat v obchodě. Lehl si na zem u pokladny a řval, protože jsem mu nekoupila čokoládové vajíčko. Já jsem stála nad ním s košíkem v jedné ruce a bundami v druhé a čekala, až ho to přejde. Trvalo to asi dvě minuty, ale přišlo mi to jako hodina.
Za mnou stála paní s jedním jogurtem a časopisem. Podívala se na mě a řekla: „To byste mu neměla dovolit. Děti potřebují hranice.“ Chtěla jsem jí odpovědět, ale syn v tu chvíli přestal řvát, zvedl se a řekl „mami, já chci čůrat“. Tak jsme šli na záchod a ta paní zůstala u pokladny se svým jogurtem a svým názorem.
Tohle se mi děje pořád. Mám syna, kterému je tři a půl, a dceru, které bude v červnu šest. A od chvíle, co se narodili, se kolem mě rojí lidi, kteří přesně vědí, co dělám špatně.
Sestra děti nemá. Žije s přítelem, mají kočku a chodí na brunche. Nemám jí to za zlé, žije si hezky. Ale pokaždé, když jsme spolu, má připomínku. Že dcera příliš zírá do tabletu. Že syn nemá jíst tolik sladkého. Že bych je měla víc vést ke sportu. Jednou mi řekla, že četla článek o tom, jak bio strava zlepšuje chování dětí, a že bych to měla zkusit. Zeptala jsem se jí, odkud to má. Z instagramu nějaké výživové poradkyně, která taky děti nemá.
Spolupracovnice Hanka na tom je podobně. Jednou jsem v práci říkala, že syn nechce jíst zeleninu. Hanka řekla, že je to jen o tom, jak mu ji podám. Že existují recepty, kde zeleninu schováte tak, že ji dítě ani nepozná. Poslala mi odkaz na nějaký blog. Vyzkoušela jsem to ten víkend. Udělala jsem brokolici schovanou v palačinkách. Syn snědl dvě a pak zvracel na koberec v obýváku. Hance jsem to v pondělí nevyprávěla.
A pak jsou tu mámy. Ty skutečné, co mají vlastní děti a prošly tím samým. Od nich slyším úplně jiné věci. Kamarádka Petra má tři kluky, nejmladšímu jsou dva roky. Když jsem jí volala a říkala, že nevím, co dělám špatně, protože syn pořád řve a dcera mi odmlouvá na všechno, tak se zasmála a řekla: „Kup si víno a počkej, až jim bude deset. Prý je to pak lepší. Prý.“
Sousedka, co má dvě holky v pubertě, mi jednou řekla: „Neřeš to. Já si myslela, že moje děti vychovávám. Ony si zatím vychovávají mě.“ Nic víc, žádná rada, žádný odkaz na blog. Jen tohle.
Všimla jsem si jedné věci. Lidi, co děti nemají, vědí přesně, co by dítě mělo jíst, jak dlouho by mělo spát, kolik času by mělo trávit venku a jak by se mělo chovat na veřejnosti. Mají jasno. Čtou články, sledují profily na sítích, mají teorii na všechno.
Lidi, co děti mají, nemají jasno v ničem. Nemají teorii. Mají unavené oči, ušpiněné tričko a v kabelce rozmačkaný rohlík, protože ho dítě nechtělo dojíst a ony ho neměly kam dát. A když se jich zeptáte na radu, řeknou něco jako „přežiješ to“ nebo „otevři víno“.
Minulý víkend jsem byla s dětmi na hřišti. Syn se pohádal s jiným klukem o lopatku v pískovišti. Seděla jsem na lavičce a nechala je, ať si to vyřeší sami. Vedle mě seděla holka, na pohled ještě po škole, a koukala na to. Po chvíli řekla: „Vy je necháte jen tak?“ Řekla jsem, že jo. Pak se zmínila, že studuje pedagogiku a že se o výchově hodně učí. Řekla, že by to řešila jinak. Řekla jsem: „To se uvidí, až budeš mít vlastní.“
Nebylo to ošklivé, ani z jedné strany. Ale přesně tohle je ten rozdíl. Ona to ví z přednášek. Já to vím z toho, že tenhle kluk řve odmalička a já jsem vyzkoušela všechno.
