Článek
Začátek velkého projektu
Zahrada byla vždycky jeho pýcha. Po zimě měl potřebu ji nějak vylepšit a tentokrát padlo rozhodnutí na bazén. Připravil si plán, objednal betonové tvárnice a půjčil si míchačku. První den mu práce šla od ruky, ale druhý den mě zavolal, že narazil na něco tvrdého. Myslela jsem, že půjde o kus kamene. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem mezi hroudami hlíny zrezivělé plechovky a rozpadlé plastové tašky.
Smrad, který se nedal ignorovat
Jakmile se dostal hlouběji, začal se z díry linout nepříjemný zápach. Ukázalo se, že pod trávníkem leží stará skládka. Zahrabané zbytky jídla, lahve, kusy hadrů, staré boty, obaly od barev, plastové kýble, zkrátka všechno možné. Manžel nadával, že si připadá jak popelář, ne stavebník. S každou další lopatou se objevovaly nové vrstvy odpadu. Vypadalo to, že tam někdo celé roky sypal, co se mu nehodilo.
Minulost, která nevoní
Zkusili jsme to nejdřív vybrat sami, ale po pár hodinách jsme to vzdali. Zavolali jsme na obec, kam se obrátit. Ukázalo se, že dům kdysi patřil staršímu muži, který si zřejmě nechtěl platit odvoz odpadu a všechno házel na zahradu, kterou pak jednoduše zasypal hlínou. V té době se to prý moc neřešilo. Dnes by to bylo na pokutu, ale tehdy to byla běžná praxe.
Zklamání místo bazénu
Museli jsme nechat přijet kontejner, zaplatit odvoz a dekontaminaci půdy. Celá akce stála víc, než by nás vyšel bazén. Manžel se několik dní vztekal, že měl prostě nechat trávník být. Já jsem mezitím větrala dům, protože ten pach se držel všude. Když už jsme mysleli, že je konec, bagrista ještě vytáhl starou ledničku a pár zrezlých rámů od kol.
Zahrada, na kterou se nedívám ráda
Bazén jsme nakonec vzdali. Manžel říká, že voda by mu po tom všem stejně nechutnala. Já se na to místo dívám s odporem. Když teď na jaře posekáváme trávu, vždycky cítím lehké bodnutí v žaludku při pohledu na kout, kde se měl lesknout bazén. Místo něj tam teď roste jen tráva, pod kterou víme, co kdysi zůstalo.
