Článek
Když přišel s tou větou
Vrátil se z práce unavený a trochu nervózní. Sedl si ke stolu a nadhodil to, jako by šlo o běžnou prosbu. Prý šéfová naznačila, že by mu mohla přidat, ale čeká, že jí oplatí přízeň. Nečekala jsem takovou větu, ale nijak mě nerozhodila. Věděla jsem, že si to nevymýšlí a že jde skutečně o možnost, jak si polepšit. Podíval se na mě, jestli se urazím, ale já jsem jen kývla, aby pokračoval.
Můj jednoduchý souhlas
Zeptal se, co si o tom myslím. Nemusela jsem dlouho uvažovat. Řekla jsem mu, ať to udělá, pokud ta nabídka opravdu platí. Nebylo to složité rozhodnutí. Nepřipadalo mi to jako ohrožení, spíš jako příležitost. Nechtěla jsem v tom hledat žádnou hlubší symboliku. Brala jsem to jako obchod, který nám může ulehčit život. On zůstal chvíli zticha, protože čekal úplně jinou reakci. Ale já jsem měla jasno.
Dny čekání
Jakmile jsem dala souhlas, atmosféra doma se změnila. Ne napjatě, jen očekávaně. On se připravoval, řešil detaily, snažil se působit samozřejmě. Já jsem mezitím přemýšlela jen o tom, jak moc nám pomůže vyšší příjem. Nebyl v tom žádný dramatický podtón. Prostě jsme věděli, že až to vyřídí, situace se zlepší. Neptala jsem se ho, kdy přesně k tomu dojde. Stačilo mi vědět, že to opravdu udělá.
Když mi řekl, že to má za sebou
Přišel domů o něco později. Jen mi oznámil, že je to vyřešené. Nevyptávala jsem se, protože mě nezajímaly detaily. Důležité bylo jediné. Řekl, že vše proběhlo tak, jak mělo, a že povýšení i přidání má slíbené. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi ulevilo. Ne kvůli tomu, co udělal, ale kvůli tomu, že jsme zase o krok blíž pohodlnějšímu životu.
Myšlenka, se kterou jsem ten den usínala
Ležela jsem v posteli a přemýšlela o tom, jak někdy stačí jedno jednoduché rozhodnutí, aby se věci pohnuly dopředu. A že někomu by to možná připadalo neobvyklé, ale pro mě to byl jen způsob, jak si otevřít dveře k lepší výplatě, na kterou už se upřímně těším.
