Článek
První stíny pochyb
Všimla jsem si, že se v poslední době mění. Nosil čistší košile, začal používat nový parfém a v telefonu měl zámek, který dřív neměl. Říkal, že má hodně práce, že se rozjíždí nový projekt. Jenže večer co večer přicházel pozdě a unaveně se vymlouval. Jednoho dne jsem našla na jeho saku kousek lesklé látky, jakou já nenosím.
Náhoda v restauraci
Osud zasáhl sám. Kamarádka mě pozvala na oběd do malé restaurace u silnice. Sotva jsme si sedly, zahlédla jsem ho. Seděl u stolu s mladou servírkou, která měla výrazný přízvuk a na jmenovce ukrajinské jméno. Smála se, nakláněla k němu a on se tvářil, jako by zapomněl, že má rodinu. Když si mě všiml, zbledl. Já ale nevydala ani hlásku. Jen jsem zaplatila a odešla.
Konec doma
Večer přišel, jako by se nic nestalo. Podíval se na mě a pochopil, že vím. Mlčeli jsme dlouho. Nakonec přiznal, že „to nic neznamenalo“. To byla jediná věta, kterou řekl. Nemohla jsem to poslouchat. Jeho věci skončily v taškách u dveří. Nepřemýšlela jsem, co bude dál, chtěla jsem jen klid.
Rodinná bouře
Tchán se o všem dozvěděl od mé sestry, která ho potkala ve městě. Druhý den stál u mých dveří. Byl bledý, rozrušený a omlouval se mi, jako by za syna nesl vinu on sám. Řekl, že takovou ostudu nečekal. Vždycky mě bral jako dceru a dal mi najevo, že mě má rád. O pár dní později mi zavolal, že byl u notáře. Syn ho prý zklamal natolik, že ho vydědil.
Hořké procitnutí
Když se to manžel dozvěděl, volal mi v noci. Neplakal kvůli mně, ale kvůli tomu, že přišel o dědictví. V jeho hlase nebyla lítost, jen strach. Tehdy jsem definitivně pochopila, že všechno mezi námi skončilo. Nebylo co zachraňovat. Podala jsem žádost o rozvod.
Ticho po všem
Dnes už kolem té restaurace nechodím. Prý tam ta ukrajinská servírka už dávno nepracuje. Možná odešla stejně rychle, jako přišla do mého života, aniž by tušila, co všechno zničila. A možná to byl osud – někdy musí cizí ruce rozbít něco starého, aby člověk mohl začít znovu.
