Článek
Život pod jednou střechou
S tchyní jsme žili přes pět let. Nejprve to dávalo smysl, byla po operaci a potřebovala dohled. Jenže jak se zotavila, začalo být všechno čím dál těžší. Měla svou hlavu, do všeho mluvila a můj manžel se jí nikdy neuměl postavit. Já jsem se snažila držet klid, ale čím dál víc jsem cítila, že mi zasahuje do života. Dokonce mi začala přerovnávat věci v kuchyni a vyčítala mi, že špatně vařím.
Zlom přišel, když začala ztrácet paměť. Zapomínala vypínat sporák, zamykat dveře, občas se ztratila v ulici. Já jsem kvůli ní nemohla chodit do práce, protože jsem se bála ji nechat samotnou. Manžel dlouho tvrdil, že „je to jen věkem“, ale nakonec i on pochopil, že to nezvládáme.
Těžké rozhodnutí
Když navrhl domov pro seniory, překvapilo mě to. Byl to jeho nápad, ne můj. Prohlédli jsme několik zařízení, a když jsme jedno velmi drahé a luxusní vybrali, snažili jsme se to tchyni vysvětlit co nejcitlivěji. Seděli jsme s ní u stolu, držela jsem ji za ruku a říkala, že tam bude mít péči a společnost. Jen jednou řekla: „Tak vy se mě chcete zbavit.“
Bylo to, jako by nám spadly dveře mezi světy. Ještě ten den si sbalila pár věcí, odmítla mluvit a následující týdny s námi nechtěla nic mít. Přestala brát telefony, ani při návštěvě se s námi nebavila. V domově se o ni starali dobře, ale ona to brala jako zradu.
Vydědění
O pár měsíců později nám přišel dopis od notáře. V něm stálo, že tchyně se rozhodla vydědit svého syna. Odůvodnění bylo krátké – prý se o ni nepostaral, když to nejvíc potřebovala. Manžel to vzal těžce. Nešlo mu o peníze, ale o to, že to byla poslední rána od člověka, kterému celý život pomáhal. Seděl v kuchyni s tím dopisem v ruce a dlouho mlčel. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.
Já jsem se snažila věřit, že časem se to spraví, že pochopí, proč jsme to udělali. Jenže nestalo se nic. Když jsme ji navštívili naposled, sotva nás poznala. Nechtěla se s námi bavit a tvářila se, jako bychom byli cizí.
Ticho po bouři
Po její smrti jsme se o domov postarali, vyřídili vše potřebné a mysleli jsme, že tím to skončí. Ale v domě zůstalo něco, co se těžko popisuje. Nějaké prázdno. Manžel se často dívá z okna a já vím, že přemýšlí, jestli to mohlo být jinak. Já sama nevím. Možná jsme měli víc trpělivosti, možná víc síly. Ale když si vzpomenu na ty dny, kdy jsme se báli o její bezpečí, vím, že jsme neměli jinou možnost.
Občas si říkám, že některé věci se prostě nedají udělat správně. Ať se rozhodneš jakkoli, někdo tím bude zraněný. A i když člověk ví, že udělal to nejlepší, svědomí mu stejně nedá pokoj.
