Článek
Tomáš přišel o práci. Firma, kde dělal dvanáct let, rušila pobočku. Dostal odstupné za tři měsíce a podal si ruku se šéfem. Přišel domů, posadil se na gauč a řekl: „Tak já jsem bez práce.“ Řekla jsem, že to zvládneme. Věřila jsem tomu. Měl zkušenosti, vyučení, praxi. Říkala jsem si, že za měsíc bude někde jinde.
Je o půl roku později a Tomáš pořád nikde jinde není.
Není to tak, že by nehledal. Hledal. Hlavně první dva měsíce. Chodil na pohovory, posílal životopisy, volal známým. Jednou přišel z pohovoru a říkal, že to vypadá dobře, že se mu ozvou do týdne. Neozvali se. Volal tam sám po deseti dnech. Řekli mu, že vzali někoho mladšího. Je mu čtyřicet šest.
Postupně přestal vyprávět, kam chodí a co zařizuje. Já jsem se přestala ptát, protože pokaždé, když jsem se zeptala, viděla jsem, jak se mu stáhnou ramena. Jako by se za to styděl. Jako by to byla jeho vina, že někde zavřeli pobočku.
Odstupné došlo v červnu. Od té doby žijeme z mého platu. Beru třicet čtyři tisíc. Nájem je jedenáct, energie kolem čtyř, jídlo pro tři lidi- Máme dceru, té je devět, vychází tak na osm, devět tisíc měsíčně, podle toho, jak nakupuju. Pak telefony, internet, pojistky, dcera má kroužky za dva tisíce. Na konci měsíce mi zbyde pár stovek. Někdy nic.
A já jsem začala schovávat účtenky.
Ne hned. Nejdřív to bylo tak, že jsem v obchodě nekoupila něco, co jsem chtěla, protože jsem se bála, že se Tomáš zeptá, kolik to stálo. Jogurt navíc, lepší šampon, čokoláda pro dceru. Blbosti. Ale říkala jsem si, že když on nemá příjem, tak nemůžu přijít domů s věcmi, které nepotřebujeme.
Pak jsem jednou koupila dceři tričko do školy, protože to staré už bylo krátké. Stálo tři sta korun. Přinesla jsem ho domů, dala jí ho a Tomáš se zeptal, kolik stálo. Řekla jsem, že dvě stě. Nevím proč. Prostě mi to vyjelo. Ten rozdíl stokoruny nedával žádný smysl, ale v tu chvíli jsem nechtěla, aby se cítil špatně kvůli tomu, že já utrácím jeho peníze. I když to byly moje peníze.
Od té doby schovávám účtenky. Dám je do kapsy kabátu a večer je vyhodím do koše v koupelně, pod vatu a tampony, kam Tomáš nekouká. Jednou jsem jednu zapomněla v kapse kalhot a šly do pračky. Vypadla z bubnu celá rozmočená a já jsem měla pocit, jako bych schovávala důkazy.
A přitom nekupuju nic zvláštního. Normální věci. Jídlo, drogerii, věci pro dceru. Jednou jsem si koupila rtěnku za sto padesát korun, protože ta stará mi došla. Schovávala jsem ji v kabelce tři dny, než jsem ji vytáhla doma. Když se Tomáš zeptal, jestli je nová, řekla jsem, že mi ji dala kolegyně, že jí nesedla barva.
Lhala jsem manželovi kvůli rtěnce za sto padesát korun.
Tomáš zatím sedí doma. Ráno vstane, udělá si kafe, otevře notebook a prohlíží nabídky práce. Někdy něco pošle, někdy ne. Odpoledne jde vyzvednout dceru ze školy, udělá večeři. Vaří dobře, to mu musím nechat. Dřív vařil tak dvakrát týdně, teď vaří skoro každý den. Myslím, že je to jediná věc, u které má pocit, že dělá něco užitečného.
Nikdy jsme se nehádali kvůli penězům. Ani teď se nehádáme. To je na tom to nejhorší. Nehádáme se, nemluvíme o tom, neřešíme to. Já schovávám účtenky a on se neptá, kolik co stálo, protože se bojí odpovědi. A já se neptám, jak dopadl pohovor, protože se bojím jeho výrazu.
Minulý týden jsem přišla z práce a Tomáš seděl na balkóně. Bylo šest večer, už se stmívalo. Seděl tam v bundě, bez kafe, bez telefonu, prostě seděl a koukal ven. Zeptala jsem se ho, jestli je v pohodě. Řekl, že jo. Řekla jsem, že večeře může počkat. Sedla jsem si vedle něj. Chvíli jsme tam seděli a mlčeli a koukali na paneláky naproti.
Pak řekl: „Promiň, že to takhle trvá.“
Řekla jsem: „To je v pohodě.“
Nebyla jsem naštvaná. Nebyla jsem zklamaná. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se na sebe zlobila za to, že mi ho je líto, protože vím, že lítost je to poslední, co teď potřebuje.
