Článek
Ticho za dveřmi
Začalo to nenápadně. Po večeři se zvedl, řekl, že jde „na chvilku“ do garáže, a zmizel. Ze začátku se vracel po hodině, pak po dvou. Nakonec tam trávil celé večery. Slyšela jsem tlumené rádio, občas cinknutí sklenice. Když jsem se ptala, co tam dělá, vždycky odpověděl, že potřebuje vypnout.
Postupně se vzdálil
Všimla jsem si, že doma je jen tělem. Na gauči mlčel, v posteli se odvracel. Ale v garáži, když jsem ho tam občas zahlédla, měl jiný výraz. Uvolněný. Dokonce se usmíval. To mě znepokojilo víc než ticho mezi námi. Jednou jsem zahlédla, jak si tam nese rádio, deku a termosku s čajem. Začala jsem mít pocit, že tam nežije jen chvíli – že tam bydlí.
Pravda mezi stěnami
Jednoho večera jsem už nevydržela. Když šel spát, sebrala jsem odvahu a podívala se tam. Nebyla to garáž, ale malý, útulný pokoj. Koberec, lampička, poličky s knihami, dokonce malý stůl a židle. Na stěně visely jeho staré fotky, rádio tiše hrálo. Měl tam pantofle, hrnek s nápisem „Můj kout“ a rozečtenou knihu. Bylo to jako nahlédnout do cizího bytu, kde přitom žije váš vlastní muž.
Když jsem se zeptala
Ráno jsem mu to řekla. Nezaskočilo ho to. Jen se posadil, dlouho mlčel a pak řekl, že se tam cítí líp než doma. Prý tam má klid, ticho, žádné výčitky, žádné rozhovory, které nikam nevedou. Že prý si tam chodí „odpočinout od nás obou“. To mě zasáhlo víc než jakákoli hádka. Nešlo o jinou ženu, šlo o to, že před tou naší verzí života musel utéct.
Dny potom
Neodešel. Ale od té doby mezi námi stojí něco, co nelze přejít. Občas slyším, jak se večer zvedá, bere mikinu a jde zase dolů. A já vím, že nejde spravovat auto. Jen se znovu potřebuje nadechnout – někde, kde nejsem já. Nezakazuju mu to. Jen pokaždé, když slyším, jak se zavírají dveře garáže, mě trochu zamrazí. Protože nevím, jestli se ještě vrátí ke mně, nebo už jen k sobě.
