Článek
Dlouhé měsíce bez výsledku
Když manžel přišel o práci, brala jsem to s pochopením. Měl za sebou náročné období, firmu zavřeli a on se ocitl bez výplaty ze dne na den. Řekla jsem si, že mu dám prostor, aby se vzpamatoval. První týdny hledal aktivně, posílal životopisy, chodil na pohovory. Jenže čas plynul a nic se nedělo. Vždycky měl připravenou výmluvu, proč to nevyšlo. Prý chtěli mladšího, nebo to byla podvodná nabídka.
Z úspor jsme žili skoro rok. Já pracovala na plný úvazek a snažila se udržet domácnost nad vodou. Začalo mě to vyčerpávat, ale pořád jsem mu věřila. Připomínala jsem si, že je přece chytrý a schopný. Jenže když se ani po roce nic nezměnilo, začala jsem pochybovat.
Podezření, které se potvrdilo
Jednoho dne mi zavolala známá, která pracuje v jedné z firem, kam se hlásil. Zeptala se mě, jestli to myslí vážně, protože prý přišel pozdě, sedl si a tvářil se otráveně. Když se ho personalistka zeptala na pár běžných otázek, odpovídal jednoslovně a nakonec pronesl, že „nemá čas na zbytečné řeči“. Potom se zvedl a odešel.
Když jsem mu to večer řekla, nejdřív tvrdil, že si to musela ta žena vymyslet. Ale po chvíli přiznal, že na většině pohovorů ztrácí trpělivost. Vadilo mu, že ho někdo hodnotí, a měl pocit, že si ho mají vážit hned, bez otázek.
Tvrdohlavost místo snahy
Snažila jsem se mu vysvětlit, že dnešní doba je jiná, že se očekává pokora a zájem. Jenže on měl jasno. Tvrdil, že se nebude nikomu podbízet a že práce, kde musí něco dokazovat, nestojí za to.
Najednou mi došlo, že ten rok nebyl o smůle. Žádná firma ho neodmítala bezdůvodně. Odmítal se sám, pokaždé, když otevřel pusu.
Ticho místo změny
Myslela jsem, že se po tom rozhovoru změní, ale nestalo se nic. Přestal o práci mluvit úplně. Seděl doma, brouzdal po internetu a vymlouval se, že teď stejně nikde nikoho nehledají.
A tak jsem zůstala s mužem, který se sám vzdal. Už nehledal práci, nehledal ani řešení. Jen se pomalu smiřoval s tím, že o něj svět nestojí. A já jsem si s bolestí uvědomila, že o takového muže už nestojím ani já.
