Článek
První rána
Byli jsme spolu dvanáct let, měli jsme byt, psa a plány, že si brzy pořídíme vlastní rodinu. Já jsem po dítěti toužila, ale nedařilo se nám. Lékaři tvrdili, že to není beznadějné, jen je potřeba čas. A právě v tom čase se všechno zlomilo. Manžel se mi jednoho večera přiznal, že měl poměr. V tu chvíli jsem se ještě snažila udržet klid, říkala jsem si, že to třeba byla jen krátká slabost. Jenže on pokračoval a dodal, že ta žena je těhotná.
Nečekaný požadavek
Nešlo mi do hlavy, proč mi to říká tak přímo. Čekala jsem omluvy, žádost o odpuštění, slzy. On se ale na mě díval klidně a pronesl, že by byl rád, kdybych to dítě vychovávala spolu s ním, protože ona se o něj prý starat nechce. Bylo to absurdní. Měl odvahu vyslovit něco, co by mi nikdy nenapadlo, že vůbec uslyším. V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy neohlédnout. Jenže on mě prosil, že mě miluje, že ta nevěra byla jen chyba a že nechce rodinu rozdělenou mezi dvě ženy.
Boj se sebou
Dlouhé týdny jsem nespala. V hlavě se mi míchaly vztek, smutek i pocit, že jsem selhala jako žena. On chodil kolem mě opatrně, občas se snažil přiblížit, občas nechával prostor. Viděla jsem, že to myslí vážně. A i když jsem si připadala zlomená, v koutku duše jsem cítila, že to dítě nemůže za nic. Bylo to stvoření, které si zaslouží lásku, ať už přišlo na svět jakkoli.
Moje rozhodnutí
Jednoho rána jsem se podívala na manžela a řekla, že souhlasím. Nebyla v tom radost ani úleva, jen klidné smíření. On mě objal a já mu dovolila, aby mě držel, i když v mém nitru stále zůstávalo prázdno. Věděla jsem, že naše manželství už nikdy nebude stejné. Přesto jsem chtěla zkusit dát tomu dítěti domov.
Nová kapitola
Teď čekáme, až se narodí. S každým měsícem, kdy roste pod srdcem jiné ženy, se ve mně střídají protichůdné pocity. Bude to těžké, vím to, ale zároveň jsem se rozhodla přijmout ho jako součást našeho života. Jako něco, co nás možná dokáže udržet pohromadě.
