Článek
Neznámý vzkaz z jihu
Bylo pondělí, vedro k zalknutí, a já zrovna vytírala chodbu. V poště ležel kromě letáků a složenek i pohled. Modré moře, červené střechy, nápis Dubrovnik. Otočila jsem ho a na druhé straně byla celá popsaná část, ručně, ale nějak zvláštně. Nebylo to česky. Ani slovensky. Když jsem se začetla, poznala jsem pár známých slov, ale význam mi unikal.
Pohled byl adresovaný mému manželovi. Bez podpisu, ale velmi osobní. „To ti někdo psal z dovolené?“ zeptala jsem se ho. Seděl zrovna u televize a jen neurčitě pokrčil rameny. Prý neví, asi někdo z hotelu, kde byli na školení. Víc se k tomu nevyjádřil.
Ale něco mi nehrálo. Jak mohl jen tak přejít ručně psaný pohled v jazyce, kterému nerozumíme? A proč mi připadal nervózní?
Co skrýval cizí jazyk
Dala jsem si pohled stranou a večer, když šel spát, jsem ho zkusila přeložit přes internet. Moc mi to nešlo. Věty byly podivné, překladač házel nesmysly. Tak jsem ho druhý den vzala s sebou do knihovny, kde pracuje naše známá Zdena. Její rodiče byli Chorvati, tak jsem si řekla, že mi snad poradí.
Přečetla to nahlas a zarazila se. Pak se na mě podívala tak zvláštně, že mi bylo jasné, že to nebude žádná pohlednice z trhu.
„Tohle ti poslala nějaká žena. Píše, že se jí stýská po společně strávených chvílích. Že nikdy nezapomene na tu noc na pláži. A že ví, že se nemůže ozvat napřímo, ale musela se připomenout. Prý kdybys to náhodou četla ty, neměla bys to chápat.“
Seděla jsem jako opařená. Tak tohle měl být fór z hotelu? Věděla jsem, že manžel byl před třemi lety na školení právě v Chorvatsku. Tvrdil, že to byla nuda, samé prezentace a kolegové. A teď se ukazuje, že tam měl nějakou ženu?
Zrada zabalená v modré
Doma jsem s tím na něj nešla hned. Nevěděla jsem, jak začít. Ale o dva dny později, když přišel z práce, jsem pohled položila na stůl a rovnou mu řekla, že jsem si ho nechala přeložit.
Zbledl. Nesnažil se nic zapírat. Jen seděl a díval se do zdi. Nakonec řekl, že to byla chyba, že to bylo jednou, že ho svedla, že to nic neznamenalo. Že se za to stydí. A že ji už nikdy neviděl.
Bylo mi zle. Ne proto, že ho někdo svedl. Ale že mi tři roky lhal. Že dokázal žít, jako by se nic nestalo. A že ta žena si dovolila psát, jako by měl na ni dál myslet.
Pohled, který všechno změnil
Neudělala jsem žádnou scénu. Nevyhodila jsem ho z domu. Ale v hlavě se mi cosi přepnulo. Všechno se mi začalo jevit jinak. Společné večeře, doteky, slova – jako by ztratily váhu. Nezničil náš život úplně. Ale něco v něm nenávratně poškodil.
Ten pohled mám dodnes schovaný. Ne proto, že bych ho chtěla uchovávat. Ale jako připomínku, že pravda někdy dorazí v podobě, v jakou byste nikdy nevěřili. Klidně i poštou, s obrázkem moře a textem, kterému zpočátku nerozumíte. Ale který vám nakonec změní celý život.
