Článek
Když trpělivost došla
Na začátku jsem byla ochotná přivřít oči. Říkala jsem si, že možná neměl kde zaparkovat, a že to bude jen jednou. Jenže z jedné noci se stalo pravidlo a naše předzahrádka se proměnila v jeho soukromé parkoviště. Každé ráno jsem se dívala z okna a viděla pneumatiky zabořené do trávy, která byla dřív hezky zelená. Po několika dnech tam zůstaly jen blátivé šmouhy.
Neúspěšné prosby
Nejprve jsem šla za ním. Slušně jsem mu řekla, že bych byla ráda, kdyby si auto nechal jinde. Jen pokrčil rameny a odvětil, že to není nic hrozného. Další den stál na trávníku znovu. Zkusila jsem to ještě jednou, tentokrát s větší razancí, ale dopadlo to stejně. Člověk má určitou hranici, kdy se snaží domluvit po dobrém, ale když vidí, že protistrana ignoruje i základní slušnost, začne přemýšlet jinak.
Nápad, který se zrodil večer
Jednoho večera jsme seděli s manželem v kuchyni a já si stěžovala, že už se na ten pohled nemůžu dívat. On se jen usmál a řekl, že by to chtělo sousedovi trochu zkomplikovat. Nejdřív jsem nechápala, co tím myslí, ale pak navrhl, že bychom mohli pod autem vyhrabat koleje. Překvapilo mě to, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi to líbilo. Nebylo to nebezpečné ani zlé, jen mu to ukáže, že se s námi nedá orat jako s tou zničenou trávou.
Den, kdy jsme šli do akce
Čekali jsme, až přijede z práce a zase zaparkuje. Jakmile se setmělo, vzali jsme lopaty a šli ven. Srdce mi bušilo, měla jsem pocit, že dělám něco zakázaného. Jenže zároveň jsem cítila i úlevu, že konečně bereme věci do vlastních rukou. Začali jsme od zadních kol. Hlína byla měkká, takže šla dobře odhrnovat. Brzy vznikly rýhy tak hluboké, že bylo jasné, že bez pomoci soused jen tak neodjede. Stála jsem tam v gumácích, ruce špinavé, a přitom jsem se smála, jako bych byla dítě, které právě provedlo nějakou lumpárnu.
Reakce ráno
Druhý den jsem se těšila, až se podívám z okna. Soused vyšel, usedl do auta a snažil se vyjet. Kola se protáčela, ale vůz se ani nehnul. Chvíli se snažil dopředu, pak dozadu, ale čím víc to zkoušel, tím hlouběji se auto bořilo. Nakonec přišel za mnou s kyselým výrazem a požádal, jestli mu nepůjčíme prkna. Jen jsem pokrčila rameny a řekla, že nemám. Musel si zavolat kamaráda, aby ho vytáhl.
Co následovalo
Od té chvíle už na našem trávníku nikdy nezaparkoval. A i když nám tráva zůstala zničená a dlouho trvalo, než se zase zazelenala, pocit zadostiučinění byl k nezaplacení. Měla jsem radost, že jsme se nenechali jen tak přehlížet. Možná to nebylo úplně dospělé řešení, ale fungovalo. Když dneska jdu kolem plotu a vidím, že místo zůstává prázdné, pokaždé se mi vybaví ta noc s lopatou v ruce a tichý smích pod hvězdami.
