Článek
Dítě, které bylo úplně všude
Už u vstupu jsem si ho všimla. Pobíhalo mezi lidmi, naráželo do košíků a hlasitě komentovalo úplně všechno. Ne dětsky roztomile, ale vyloženě hlučně. Každou chvíli na někoho mluvilo, něco si bralo z regálů a pak to vracelo jinam. Naháněla ho prodavačka, když rozbalovalo housky, ale než k němu došla, bylo pryč.
Snažila jsem se ho ignorovat. Říkala jsem si, že rodič je někde poblíž a řešit cizí dítě fakt nemám zapotřebí. Jenže ono se neustále vracelo do mojí blízkosti. Objíždělo mě kolem dokola, sahalo mi do košíku a v jednu chvíli mi dokonce hodilo na pás u pokladny cizí věc.
Když už to nebylo k vydržení
V oddělení s drogérií mi dítě začalo sahat na kabelku. Bez ptaní. Bez slova. Prostě ruka dovnitř. Okamžitě jsem ji odstrčila a řekla mu, ať toho nechá. Zakřenilo se a uteklo. V tu chvíli už jsem byla vytočená. Rozhlížela jsem se, kde je matka, ale nikdo se k němu nehlásil.
Za pár minut jsem ho měla zase za zády. Tlačilo do mě košíkem, který evidentně nebyl jeho. Lidi to obcházeli a dělali, že nic nevidí. Prodavačky taky. Všichni se tvářili, že to není jejich starost. Mně ale začalo docházet, že jestli s tím někdo něco neudělá, budu to zase já, kdo odejde z obchodu s pocitem vzteku a zbytečně dlouhým nákupem.
Rozhodnutí bez přemýšlení
Když mi to dítě znovu strčilo do nohy a rozesmálo se, praskly mi nervy. Chytila jsem ho za ruku a řekla mu, že už dost. Neřvala jsem, ale byla jsem rázná. Začalo se cukat a křičet, že chce maminku. Fajn, říkala jsem si, tak ji najdeme. Protože sama očividně nikde nebyla.
Vzala jsem ho a odvedla rovnou k ochrance. Vysvětlila jsem, že dítě obtěžuje zákazníky, pobíhá po celém obchodě a že se k němu nikdo nehlásí. Neměla jsem potřebu to zjemňovat. Fakt mě to obtěžovalo a nehodlala jsem si hrát na trpělivou cizí tetu.
Maminka, která byla spíš uražená než vděčná
Ochranka vyhlásila oznámení. Nečekala jsem dlouho. Přiběhla mladá maminka s výrazem, jako by jí někdo ukradl kabelku. Vůbec se neptala, co se stalo. Rovnou tvrdila, že dítě jen na chvíli pustila a že lidi dneska nemají pochopení.
Dívala se na mě, jako bych udělala něco špatně. Žádná omluva za chování dítěte, žádné uznání toho, že půl obchodu lezlo ostatním na nervy. Jen poznámka, že jsem to nemusela hrotit a že děti jsou prostě živé. Vzala ho za ruku a odešla.
