Článek
Náraz z ničeho nic
Šla jsem po chodníku kousek od náměstí, kde bývá vždy docela plno. Najednou jsem ucítila prudký náraz zezadu. Zakymácela jsem se, skoro jsem spadla na zem. Otočila jsem se a uviděla mladíka na elektrické koloběžce, který se mě snažil objet, ale v plné rychlosti to nezvládl.
Místo omluvy útok
Čekala jsem, že řekne něco jako promiňte nebo že mě aspoň zvedne pohledem. Místo toho začal zvýšeným hlasem tvrdit, že jsem se měla dívat, že prý chodím uprostřed a blokuju cestu. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, protože to byla přesně ta situace, kdy člověk čeká aspoň minimální slušnost, ale dostane místo toho vynadáno.
Zaskočená reakce
Neměla jsem slov. Cítila jsem bolest v rameni a v ruce, ale víc než fyzicky mě to zasáhlo psychicky. On si ještě zamumlal cosi o tom, že lidi na chodníku nedávají pozor, a už zase naskočil na koloběžku a zmizel pryč. Všechno se odehrálo během několika vteřin, ale ten tón jeho hlasu mi zněl v uších ještě dlouho.
Lidé kolem
Několik lidí se po nás ohlédlo, jedna paní dokonce zavrtěla hlavou a řekla potichu, že tohle už je opravdu moc. Nikdo ale nijak nezasáhl, každý jen pokračoval ve své cestě. To ticho mě překvapilo snad ještě víc než samotný incident. Člověk se v tu chvíli cítí úplně bezmocně.
Dlouhá cesta domů
Cestou domů jsem si stále dokola přehrávala, co se stalo. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu udělala něco špatně. Ale chodník je přece pro chodce a ne pro rychle jedoucí stroje. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň, protože místo aby si uvědomil svou chybu, obvinil mě.
Nepříjemná pachuť
Doma jsem si sedla a snažila se uklidnit. Rameno mě ještě chvíli bolelo, ale horší byla ta pachuť v duši. Připadala jsem si, jako by se mnou někdo smetl nejen fyzicky, ale i lidsky. Čekala bych obyčejné „promiňte“, a přitom to by úplně stačilo. Jenže toho jsem se nedočkala.
Ticho, které zůstalo
Je zvláštní, jak někdy pár vteřin dokáže ovlivnit celé odpoledne. Ten mladík už si mě nejspíš ani nepamatuje, ale já si tu scénu vybavím pokaždé, když slyším hučet motor elektrické koloběžky. A místo běžného šlapání nohou po chodníku slyším v hlavě jeho ostrý hlas, který se do mě pustil, jako bych byla viníkem já.
