Článek
Nevinný začátek
Všechno začalo tím, že sousedka poprosila, jestli by si mohla na pár dní uložit pár věcí, než si vyklidí sklep. Nebyla jsem proti. Říkala jsem si, že to bude na pár dní a že není důvod dělat z toho problém. Jenže se z pár dní staly týdny. Když jsem šla jednou uložit zimní bundy, málem jsem neměla kam.
Ztráta trpělivosti
Začala jsem jí to naznačovat. Nejprve opatrně, že bych potřebovala víc místa. Usmála se a přikývla, že to vyřeší. Nevyřešila nic. Vždycky přibyla další krabice nebo pytel s oblečením. Můj muž se nad tím kroutil hlavou, ale nechával to na mně. Jenže když už jsme neměli kam dát vlastní věci, přešel k činu.
Náš tichý plán
Jednoho dne jsme všechno, co do kóje patřilo nám, naskládali doprostřed. Cizí věci jsme nechali u stěn a kóji jsme zamkli novým visacím zámkem. Chystali jsme se na dovolenou a říkali jsme si, že to vyřešíme po návratu. Chtěli jsme mít klid. Myslela jsem, že se sousedka lekne a příště si rozmyslí, kam své krabice odkládá.
Telefonáty a výčitky
Na druhý den mi volala. Prý se nemůže dostat ke svým věcem a že jsme jí prý udělali naschvál. Řekla jsem jí, že jsme odjeli a že se kóje otevře, až se vrátíme. Začala na mě zvýšeným hlasem mluvit o tom, že v kóji má dětské hračky a oblečení, které nutně potřebuje. Řekla jsem jí, že to není můj problém a zavěsila jsem.
Po návratu
Když jsme se vrátili, čekal nás dopis ve schránce. Psala, že pokud jí nevrátíme věci, obrátí se na správu domu. Můj muž se jen zasmál a řekl, že jí nic nebereme, jen chráníme svůj prostor. Odemkli jsme kóji a všechno nechali tak, jak bylo. Přišla hned druhý den. Mlčky si své krabice odnesla. Ani pozdrav, ani omluva.
Klid, který stojí za to
Od té doby máme v kóji pořádek a klid. Už mě nikdo neprosí o „pár dní“. Možná to znělo tvrdě, ale někdy člověk musí zamknout nejen sklep, ale i hranice, které si nechá překračovat.
