Článek
Všední cesta, nevšední scéna
Bylo kolem čtvrté odpoledne, vracela jsem se od lékaře. Autobus byl narvaný, ale našla jsem si kousek místa k stání vzadu. Seděla jsem už dost, trochu chůze mi nevadilo. Všímala jsem si lidí kolem, tak jak to v mém věku člověk dělá. Ti mladší hledí do telefonů, ti starší klopí oči a doufají, že dojedou v klidu.
Na další zastávce nastoupila starší paní, mohla být o něco mladší než já. Vlasy upravené, na rukou trochu otoky, na krku šátek. Bylo jasné, že se jí stojí těžko. Došla k mladíkovi, který seděl s batohem na klíně, a slušně ho požádala, jestli by jí mohl uvolnit místo.
Místo úcty a slušnosti jen výkřik
Nevěřila jsem, co následovalo. Ten kluk, asi dvacetiletý, si sundal sluchátko a zakřičel na ni: „To snad nemyslíte vážně! Každej důchodce si myslí, že se z něj posadím na zadek!“ Neřekl to jen podrážděně. Byla v tom zloba. Hlas měl ostrý, výsměšný. Lidé kolem ztichli. Nikdo ani nehnul brvou.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi zvedá žaludek. Bylo to jako facka. Ne snad kvůli tomu, že ji nepustil. Ale kvůli té brutalitě, s jakou to provedl. Všichni okolo dělali, že to není jejich věc. Ale já to jako svou věc cítila.
Už jsem se neudržela
Vydala jsem se jeho směrem. Pomalu, opatrně, držela jsem se madel. Když jsem stála vedle něj, zaklepala jsem mu lehce na rameno. Sundal si sluchátko a trochu přimhouřil oči. Nečekal, že na něj někdo promluví.
Řekla jsem mu: „Poslouchej, mladej. Jestli tě někdo jednou požádá o trochu ohledu, tak mu ho třeba projevíš. Ne kvůli sobě, ale kvůli lidem, co tu byli dávno před tebou. A že sedíš? Fajn. Ale křičet na starou paní, to si nedovoluj.“
Zíral na mě. Neřekl nic. Jen zavřel pusu a znovu si nasadil sluchátka. V očích měl, na vteřinu, trochu nejistoty. Možná stud.
Neudělala jsem to pro potlesk
Nikdo mi nezatleskal. Nikdo se neozval. Ale pár lidí se na mě podívalo. Ne pohrdavě, ne nepřátelsky. Spíš tak, jako by jim někdo připomněl, že ještě pořád máme právo otevřít pusu, když vidíme nespravedlnost.
Ta paní, která stála opodál, se na mě krátce usmála. Nepřišla poděkovat, ale v očích měla vděk. A to stačilo.
Zbytek cesty už byl klidný. Kluk vystoupil o dvě zastávky později.
