Článek
Když trpělivost praskne
Bylo sobotní odpoledne, obchod plný lidí. Měla jsem v košíku jen pár věcí, ale fronta se táhla až mezi regály. Pokladna pípala bez přestávky a prodavačka se snažila zvládat nápor s klidem. Na tváři měla ten typ únavy, který znají všichni, kdo pracují s lidmi.
Za mnou stál muž, který už od začátku působil podrážděně. Koulel očima, nahlas si stěžoval, jak to tu zase trvá, a nakonec zvedl hlas: „Tak otevřete už konečně další pokladnu!“ Všichni se otočili. Někteří se jen pousmáli, jiní se mračili. Prodavačka zvedla oči od pásu a zůstala klidná.
Hádka u pásu
Řekla mu, že kolegyně má pauzu a že se snaží, jak nejrychleji může. Muž to ale ignoroval. Spustil o tom, že je to ostuda, že on má taky práci a nemá čas tu čekat. Začal být hrubý. Používal slova, která se do obchodu nehodí.
Prodavačka mu chvíli naslouchala, pak se jemně pousmála. Bylo v tom něco zvláštního, jako by přesně věděla, co přijde. „Vy jste pan Novotný, že?“ zeptala se klidně, aniž by zvedla hlas. Muž ztuhl. „Já vás poznala hned, já jsem kamarádka vaší maminky,“ dodala.
Ticho, které všechno změnilo
V tu chvíli se v obchodě rozhostilo ticho. Muž zrudl, otevřel pusu, ale žádná slova z ní nevyšla. Prodavačka pokračovala v markování, jako by se nic nestalo. Jen dodala: „Říkala mi, že se vám v nové firmě daří. To ráda slyším.“
Lidé ve frontě se začali tiše usmívat. Napětí zmizelo, atmosféra se zklidnila. Muž se snažil chovat, jako by se nic nestalo, ale bylo vidět, jak se mu třesou ruce. Zaplatil, popřál hezký den a doslova utekl z obchodu.
Malý okamžik spravedlnosti
Prodavačka se znovu usmála a pokračovala dál. Všichni kolem se k ní chovali s nečekaným respektem. Nikdo už nespěchal. Já jsem se na ni podívala a řekla jí tiché „děkuju“. Jen přikývla, jako by to byla běžná věc. Ale v tom malém výjevu bylo víc, než by se zdálo.
Stačilo pár vět a arogantní výbuch se změnil v trapné ticho. A já jsem si uvědomila, že karma někdy nečeká. Stačí fronta, prodavačka a pár slov, která najednou všechno obrátí naruby.
