Článek
Atmosféra, která mě nejdřív nalákala
Kavárna byla útulná a na první pohled působila příjemně. Na stolech svítily malé lampičky a ve vzduchu byla silná vůně čerstvě namleté kávy. Připadala jsem si, jako by mě to místo vítalo. Sundala jsem si kabát, upravila šálu a přistoupila k pultu. Chtěla jsem si objednat něco jednoduchého. V hlavě jsem měla představu, jak sedím u okna, pozoruji ulici a vychutnávám si pár minut klidu. Nebyla jsem ve špatné náladě, jen jsem potřebovala na chvíli vypnout. Nic víc.
Věta, která mě zasáhla víc, než bych čekala
Obsluha se podívala směrem ke mně, ale už první pohled naznačil, že nemám čekat milé přivítání. Přistoupila jsem blíž, nadechla jsem se k pozdravu a vtom to přišlo. Řekla mi, ať si napřed ověřím ceny, protože by nerada řešila situaci, kdy si objednám a pak budu tvrdit, že na to nemám. Dodala, že se jim to často stává. Podívala se mi přitom přímo na kabelku a pak na moje boty, jako by podle nich vyhodnocovala, jestli si u nich zasloužím sedět.
Co to se mnou udělalo
V tu chvíli mi ztuhly svaly na krku. Bylo to tak nečekané a drzé, že jsem si připadala jako někdo, kdo tam nemá co dělat. Nešlo o otázku peněz. Šlo o to, jak snadno si dovolila udělat ze mě někoho, koho je potřeba předem varovat, aby nedošlo k trapné scéně. Měla jsem pocit, že mě hodnotí během jediné sekundy. A to mě vytočilo ještě víc, protože jsem do té kavárny vstoupila s dobrým pocitem.
Vteřina, kdy padlo rozhodnutí odejít
Stála jsem tam a věděla jsem, že ve mně narůstá vztek. Věta, kterou jsem slyšela, mi úplně zkazila chuť. Bylo v ní něco ponižujícího, co ve mě zůstalo viset jako těžký kámen. Odpovědět jsem nechtěla. Neměla jsem chuť vyvolávat konflikt nebo vysvětlovat, že si kávu klidně zaplatím dvakrát. Nebylo proč. To místo si mě svojí atmosférou přestalo zasloužit. Stačilo, abych si uvědomila, že tam zkrátka nechci sedět ani minutu. Zavřela jsem pusu, kterou jsem měla připravenou k objednání, a místo toho jsem jen tiše řekla, že si to rozmyslím. Otočila jsem se a cítila jsem na sobě její pohled. Nevím, jestli byl spokojený nebo překvapený, ale bylo mi to jedno. Dveře za mnou zapadly a já měla pocit, že jsem udělala naprosto správnou věc.
