Článek
Když jsem přestala stačit sama sobě
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou odkázaná na cizí pomoc. Do poslední chvíle jsem si vařila, uklízela i chodila na nákup sama. Pak přišly potíže s chůzí, bolesti a únava. Syn mi začal opakovat, že takhle to dál nejde. Nabídl řešení, prý mi sežene pečovatelku a vyřeší papíry i platby. Byla jsem vděčná a hlavně unavená. Nechtěla jsem se v tom šťourat.
Domluva, která zněla jednoduše
Řekl mi konkrétní částku, kterou mám každý měsíc posílat. Nebyla malá, ale říkala jsem si, že kvalitní péče něco stojí. Pečovatelka chodila několikrát týdně, pomáhala s domácností a někdy i s hygienou. Byla milá, spolehlivá a nikdy si na nic nestěžovala. Všechno fungovalo a já neměla důvod cokoli řešit. Peníze jsem posílala synovi, on prý vše předával dál.
První pochybnosti
Zlom přišel nenápadně. Jednou se pečovatelka zmínila, že si musí přibrat další klienty, protože má málo peněz. Zarazilo mě to. V hlavě mi to začalo vrtat. Částka, kterou jsem platila, přece nebyla malá. Zeptala jsem se opatrně, kolik vlastně za mě dostává. Řekla mi číslo, které bylo skoro poloviční. V tu chvíli se mi sevřel žaludek.
Nechtěla jsem hned dělat scény. Nechala jsem si to projít hlavou a další měsíc jsem si záměrně vyžádala potvrzení o platbě. Syn začal mlžit, vymlouvat se a nakonec vybuchl. Přiznal, že si část peněz nechával. Prý měl výdaje, prý mi vlastně pomáhá a zaslouží si to. Seděla jsem proti němu a nemohla uvěřit, že mluví tak klidně. Nešlo jen o peníze. Šlo o důvěru.
Co následovalo potom
Pečovatelku jsem si nechala a začala jí platit na přímo. Syn se se mnou několik týdnů nebavil. Pak se tvářil, jako by se nic nestalo. Já ale v sobě měla prázdno a pocit, že jsem byla využitá právě tím, komu jsem věřila nejvíc. Neplakala jsem před ním. Slzy přišly až večer, když byl byt tichý a já zůstala sama se svými myšlenkami.
Ticho, které zůstalo mezi námi
Dnes spolu mluvíme, ale už to není stejné. Každou platbu si kontroluji, každou domluvu chci mít jasnou. Ne proto, že bych chtěla být podezřívavá, ale proto, že jsem se naučila jednu věc. I v rodině může dojít ke zradě, která není hlasitá, ale o to víc bolí. A s tím už se člověk musí naučit žít.
