Článek
Každý měsíc začíná počítáním
Když mi přijde důchod, sednu si ke stolu a napíšu si, co musím zaplatit. Nájem, léky, jízdenky, potraviny. Všechno jde nahoru a já mám pocit, že se mi peníze sypou mezi prsty. Žiju na okraji Prahy, trochu dál od centra, kde je všechno levnější, přesto mám často strach, že se jednou nedoplatím. Nejde o luxus, jen o to, abych mohla žít důstojně. Někdy si dopřeju rohlík navíc, ale i to si promýšlím.
Děti žijí v jiném světě
Moje děti mě mají rády, to nepopírám. Jenže když jim říkám, že mi nezbývá na nové boty nebo na lepší jídlo, odpovídají, že přeháním. V jejich světě je běžné zajít si několikrát týdně na jídlo, koupit si něco jen tak nebo jet na víkend pryč. Když mi jednou řekli, kolik utratí za týden, bylo to přesně tolik, kolik já mám na celý měsíc. Mysleli si, že si dělám legraci, když jsem jim řekla, že tolik peněz v ruce ani nemívám.
Stydím se říkat si o pomoc
Nechci, aby mě litovali, a tak často mlčím. Při návštěvách radši nabídnu čaj než kávu, protože ta je dražší. Když se ptají, jestli něco nepotřebuji, odpovím, že jsem v pořádku. Oni netuší, že někdy chodím v zimě spát s dvěma dekami, protože nechci topit víc než je nutné. Člověk se s věkem naučí skrývat mnoho věcí a já už nechci být pro nikoho přítěží.
Můj svět je menší, než býval
Když jsem byla mladší, dělalo mi radost zajít si do divadla nebo si koupit dobrou knihu. Dnes chodím hlavně na procházky. Jsou zadarmo a ticho mi dělá dobře. Občas si sednu na lavičku a vzpomínám na dobu, kdy jsem měla pocit, že mám život pevně ve svých rukou. Dnes ho držím jen zlehka a dávám pozor, aby mi nevypadl.
Přijde mi zvláštní, jak rychle se člověk stane neviditelným
Jednou jsem stála v obchodě a pokladní se mě zeptala, jestli si to opravdu chci všechno vzít. Měla pravdu. Musela jsem vrátit máslo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o mém životě rozhodují detaily, které si většina lidí ani neuvědomí. A taky že stáří není jen o věku, ale o tom, jak moc se člověk musí uskromnit, aby vůbec mohl pokračovat.
