Článek
Nečekané setkání
Odemkla jsem byt, položila tašku a chtěla jít vyvětrat. Jenže jakmile jsem otevřela dveře na terasu, ucítila jsem cizí přítomnost. U našeho zahradního stolku seděly dvě děti a skládaly z krabic svoje výtvory. Na zemi měly roztažené pastelky a působily, jako by tu byly doma.
Stály jsme tam naproti sobě. Ony klidné, já zcela vyvedená z míry. Zeptala jsem se, co tu dělají. Odpověď zazněla tak samozřejmě, až mi to vyrazilo dech. Chodí sem prý hrát už dlouho. Vždycky když vidí, že nikdo není doma. A že si myslely, že mi to nebude vadit.
Zjištění, které mi nebylo příjemné
Snažila jsem se pochopit, jak k tomu vůbec došlo. Děti mi bez ostychu vysvětlily, že z ulice naše terasa nevypadá jako soukromá. Prý to berou jako takový malý klub, kam nikdo jiný nechodí. Přiznaly, že si všimly, jak pravidelně odcházím, a podle toho se řídily.
Čím víc mluvily, tím větší jsem měla pocit, že nešlo o náhodné zaběhnutí, ale o dlouhodobé využívání toho, že jsem přes den pryč. A to už byl problém. Nejen pocitový. Pokud by se jim něco stalo, řešila bych to já.
Rodičům se to nelíbilo o nic víc
Poprosila jsem je, aby si věci sbalily a šly se mnou ven. Nešlo o křik ani hrozby, ale bylo jasné, že jim nedovolím zůstat ani minutu. Doprovodila jsem je k jejich domu, který byl pár ulic od nás. Zazvonila jsem a počkala, až rodiče otevřou.
Jejich výraz byl směs překvapení a rozpaků. Děti se přiznaly, kde byly. Já vysvětlila, co jsem našla a jak dlouho to podle dětí trvá. Rodiče je okamžitě poslali dovnitř a omluvili se. Nebyli naštvaní na mě, ale na ně. Řekli, že o ničem nevěděli a že to vyřeší.
Když odejdou, všechno je najednou slyšet
Když jsem se vrátila domů, terasa působila úplně jinak. Všimla jsem si drobných stop, kterých jsem si dřív nevšimla. Ostružiny na zábradlí, odřeniny na stole, pár zapomenutých korálků v rohu. Všechno naznačovalo, že děti nelhaly. Skutečně tam byly často.
Najednou to nebylo tajemné dobrodružství dvou malých objevitelek, ale realita, že si někdo cizí udělal z mého prostoru svoje hřiště. A já jsem si pomalu začala uvědomovat, jak snadno si člověk může nevšímat věcí, které má přímo pod nosem.
