Článek
Když si z vás udělají legraci
Na poštu nechodím často. Všechno dělám přes internet, ale tentokrát jsem chtěla mít jistotu, že peníze opravdu dorazí tam, kam mají. Vzala jsem tedy obálku s hotovostí a vyplněnou složenku. Když jsem ji podávala slečně u přepážky, zvedla obočí a řekla: „No jo, další senior, kdo jiný by dnes posílal peníze složenkou.“
Vedle ní seděla kolegyně, která se uchechtla. Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála a položila na pult bankovky. Věděla jsem, že za chvíli přijde moment zadostiučinění.
Čísla, která změnila tón
Slečna začala psát částku do systému, ale po chvíli se zarazila. Podívala se znovu na papír, pak na mě a nakonec ztišila hlas. „To má být opravdu tři sta tisíc?“ zeptala se nejistě.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně.
Kolegyně, která se předtím smála, se okamžitě narovnala a naklonila k monitoru. V tu chvíli bylo po žertech. Všude kolem se rozhostilo ticho, jen tiskárna občas cvakla. Obě ženy se na sebe podívaly, a poprvé od začátku bylo v jejich tvářích něco jako respekt.
Pro koho ty peníze byly
Tři sta tisíc korun jsem posílala malé neziskovce, která pomáhá nemocným dětem a jejich rodinám. Nešlo o žádnou náhodu, šetřila jsem na to roky. Chtěla jsem, aby to mělo smysl, aby se z těch peněz stalo něco skutečného.
Když slečna zjistila, komu jsou určeny, změnil se jí hlas. „To je nádherné,“ řekla tiše a chvíli hledala, co dodat. Nic dalšího už nebylo třeba. Cítila jsem se naprosto skvěle.
Odcházela jsem jiná
Když jsem vyšla z pošty, venku svítilo podzimní slunce a vítr mi tahal za šátek. V kapse jsem držela potvrzení o odeslání, a i když jsem se cítila trochu vyčerpaně, zároveň jsem se musela pousmát.
Za mnou, za sklem přepážky, stály dvě ženy, které se před pár minutami smály. Teď se jen tiše dívaly. Možná si v duchu říkaly, že složenka někdy unese víc, než by dokázal celý internet.
