Článek
Smích nad papírem
Úřednice si vzala můj životopis, nasadila brýle a začala číst. Trvalo to sotva pár vteřin. Zasmála se a poklepala propiskou o stůl. Zeptala se, kde mám vysokou školu, kde kurzy, kde certifikáty. Odpověděla jsem, že nemám. Žádné. Jen maturitu. Znovu se zasmála a prohodila, že dneska bez papírů člověk těžko něco znamená.
Cítila jsem, jak mi stahuje žaludek. Řekla mi, že životopis vypadá spíš jako seznam náhodných brigád než kariéra. Prý se mám připravit na to, že začnu od úplného dna. V tu chvíli jsem mlčela. Neměla jsem potřebu se obhajovat. Na ten smích jsem byla zvyklá už předem.
Otázky bez zájmu
Projížděla jednotlivé řádky a působila znuděně. Obchody, administrativa, krátké projekty. U každé položky se tvářila, jako by si tím jen potvrzovala vlastní názor. Pak se ale zastavila. Nejdřív jsem si myslela, že jen hledá další důvod k poznámce. Místo toho se zeptala, jestli je poslední pozice napsaná správně.
Řekla jsem, že ano. A že ano i u náplně práce.
Změna tempa
Najednou se přestala usmívat. Zeptala se, jestli jsem opravdu byla hlavní koordinátorkou krizového řízení pro zahraniční investory. Přikývla jsem. Řekla jsem jí, že jsem pět let vedla tým, který řešil bezpečnostní rizika a vyjednávání při milionech v pohybu. Bez titulu, bez kurzů, bez školy. Prostě proto, že jsem to uměla.
V místnosti se změnil vzduch. Úřednice se narovnala na židli a četla ten řádek znovu. Pomalu. Tentokrát bez smíchu.
Respekt, který přišel pozdě
Začala se ptát jinak. Kolik lidí jsem měla pod sebou. Jaký rozpočet jsem spravovala. S kým jsem jednala. Když jsem odpovídala, jen přikyvovala. Řekla, že podobná pozice je extrémně ceněná a běžně obsazovaná lidmi s mnoha tituly. Dlouho mlčela a pak dodala, že si to špatně vyložila.
Už se nesmála. Najednou mluvila opatrně a slušně.
Když mi podávala papíry zpět, řekla, že životopis možná nevypadá klasicky, ale obsahově rozhodně slabý není. A že by si měla dávat větší pozor, než se něčemu začne smát.
Odcházela jsem beze slova. Neměla jsem potřebu cokoliv dokazovat. Stačilo mi vědět, že někdy lidé vidí jen to, co čekají. A že respekt může přijít až ve chvíli, kdy je pozdě na první dojem.
