Článek
Začátek, který vypadal slibně
Když jsme ho přijali, měla jsem pocit, že jsme konečně narazili na někoho, kdo se práce opravdu nebojí. Přicházel včas, nenadával, nic po nás nechtěl a nezdržoval se zbytečným povídáním. Vrátnice byla pokaždé uklizená a já měla dojem, že tam přinesl klid, který mi dlouho chyběl. Všichni v kanceláři říkali, že to je přesně ten typ člověka, který dokáže hlídat areál i bez zbytečných scén.
První dva týdny proběhly hladce. Zápisy měl pečlivé, směny odsloužené bez připomínek a já jsem si ho začala vážit víc než některých mladších, kteří si pořád na něco stěžovali. Jen jednou jsem zaslechla, jak si tiše povídá pro sebe, ale v noci to dělá spousta lidí, aby neusnuli.
Pár nenápadných signálů
Ve třetím týdnu mi volal kolega, že ho našel stát u brány tak strnule, až mu to přišlo zvláštní. Hlídač tvrdil, že slyšel někde za plotem kroky. Když jsme to prověřili, nic tam nebylo. Brala jsem to jako běžnou noční nervozitu. Areál není velký, ale po půlnoci v něm člověk slyší věci, které by přes den vůbec nezaregistroval.
Přesto jsem si začala všímat, jak často se po směně tvářil unaveněji než dřív. Jednou se posadil na lavičku před budovou a vypadal, jako by v duchu bojoval sám se sebou. Když jsem se ho zeptala, jestli je v pořádku, odpověděl jen, že se do noci musí teprve dostat.
Den výplaty
Když jsem mu dávala obálku s výplatou, poděkoval a hned odešel. Nebyl to ani úsměv, ani podrážděnost. Spíš naprostá prázdnota. Večer mi přišla krátká zpráva. Psalo tam, že končí a že pro něj tato práce není. Žádné vysvětlení navíc.
Druhý den jsem ho zastavila před areálem. Řekl mi, že si myslel, že noční ticho zvládne, ale když dostal výplatu, uvědomil si, že by se do toho stavu vracel každý měsíc. Popsal mi, že v noci slyší každé šustnutí a že má pocit, že mu tma odebírá klid. Mumlání prý bylo jeho způsob, jak si udržet pozornost, aby nezačal panikařit. Po výplatě si prý poprvé přiznal, že to nezvládá a že znovu cítí stejný tlak, jaký měl před odchodem do důchodu.
Poslední setkání
Když odcházel, řekl, že si nás bude pamatovat, protože jsme s ním jednali slušně. A já si od té doby uvědomuji, že lidé občas odejdou ne proto, že by práci nezvládli, ale protože se bojí vrátit k tomu, co je kdysi semlelo víc, než si dokázali připustit.
