Článek
Nesoudní cizinci
Seděla jsem na lavičce a užívala si příjemné dopoledne. Všude kolem bylo živo, lidé korzovali, smáli se, fotili si památky. Mě vždycky baví jen tak pozorovat ruch. Tentokrát mě ale zaujal hlasitý smích trojice mladíků, kteří se usadili kousek ode mě. Podle přízvuku bylo okamžitě jasné, že jsou to Němci.
Zpočátku jsem je vůbec neřešila. Ale když začali nahlas napodobovat česká slova s přehnaným přízvukem a přitom se jeden druhému posmívali, začalo mi to vadit. Říkali, že „Češi jsou směšní, mluví jako roboti“ a jeden z nich se dokonce jal imitovat naše údajně zaostalé výrazy. Snažili se být vtipní, ale v jejich smíchu byla spíš arogance než legrace.
Zaujalo mě, s jakou jistotou předpokládali, že jim nikdo nerozumí. Jejich poznámky začaly být stále drzejší. „Všichni tady vypadají stejně,“ poznamenal jeden. „Češi se tváří, že jsou Západ, ale pořád žijí ve východním bloku,“ dodal další. Cítila jsem, jak se mi zvedá tlak.
Mluvím vaší řečí, pánové
Nejsem konfliktní člověk, ale tohle už překračovalo všechny meze. Vzpomněla jsem si na svá školní léta, kdy jsme se museli učit německy tak důkladně, že mi ta řeč zůstala v hlavě dodnes. V práci jsem pak s Němci přišla do styku často. A tak jsem si řekla, že tohle bude ta pravá chvíle, kdy se mi ta znalost hodí.
Vstala jsem, přešla k nim a zcela plynulou němčinou jim klidným, ale důrazným tónem řekla, že je krajně nevhodné urážet místní obyvatele, zvlášť když si myslí, že jsou v bezpečí jazykové bariéry. Jejich reakce byla přesně taková, jakou jsem čekala. Ztichli. Jeden z nich jen zamrkal, druhý se začal dívat do země a třetí vypadal, jako by se propadl studem. Mlčeli.
Pak jeden z nich tiše pronesl něco jako omluvu. Nehádala jsem se s nimi. Nepotřebovala jsem vítězství, jen respekt. Řekla jsem jim, že v každé zemi se najdou lidé slušní i neslušní. A že právě způsob, jakým se člověk chová jako host, hodně napoví o jeho charakteru.
Ticho, které stačí
Odešla jsem zpět a posadila se dál od nich. Ještě chvíli jsem je pozorovala. Už se nesmáli. Bavili se tlumeně, očividně se necítili ve své kůži. Nevím, jestli to byl stud, nebo rozpaky. Ale jedno vím jistě – dostali lekci, na kterou jen tak nezapomenou.
Mám radost, že jsem zasáhla. Ne proto, abych někomu dávala, co proto, ale protože nechci, aby si lidé mysleli, že být tichý znamená být hloupý. Někdy stačí jediné slovo ve správnou chvíli. A někdy úplně stačí, že jen víte, kdy to říct.
