Článek
Večeře, která začala nevinně
Byl to obyčejný páteční večer. Po práci jsem se vydala do jedné menší restaurace v centru, kde jsem měla v plánu dát si jen večeři a sklenku vína. Sedla jsem si k oknu a těšila se na klid. Jenže u vedlejšího stolu se usadila hlučnější skupina cizinců. Byli to Němci, což mi došlo okamžitě, protože jsem kdysi pár let žila v Berlíně a jejich jazyk mi není cizí.
Nečekané poznámky
Nejprve se bavili mezi sebou o cestování a hotelu, ale když jim číšník přinesl jídlo, jejich tón se změnil. Jeden muž se uchechtl a prohlásil, že to vypadá jako jídlo ze školní jídelny. Druhý přisadil, že maso je suché a brambory nemají chuť. Žena vedle něj dodala, že nechápe, jak tohle může někdo jíst. Všichni se zasmáli a pokračovali v posměšných poznámkách.
Poslouchala jsem dál
Každé jejich slovo jsem slyšela jasně, i když mluvili tišeji. Netušili, že jim rozumím. V duchu jsem přemýšlela, jestli to mám nechat být, nebo jestli by stálo za to zasáhnout. Všechno to ale ve mně bublalo, protože číšník se snažil, nosil jim pití i přílohy navíc a oni se jen ušklíbali.
Chvíle, kdy jsem se rozhodla
Když číšník odešel, jeden z mužů teatrálně odsunul talíř a pronesl, že příště raději zůstane doma a objedná si pizzu. V tu chvíli mi došla trpělivost. Naklonila jsem se k nim a klidným hlasem pronesla německy: „Jestli vám jídlo opravdu nechutná, můžete to říct přímo obsluze, ale nemusíte se chovat jako nevychovaní turisté.“
Jejich reakce
Nastalo ticho. Všichni na mě vytřeštili oči, jako by nemohli uvěřit, že jsem je celou dobu slyšela. Ten muž, který se posmíval nejvíc, zrudl a začal koktat, že to byla jen legrace. Žena, která dřív kritizovala brambory, se dívala do stolu a nepromluvila ani slovo. Atmosféra u jejich stolu se během vteřiny změnila.
Jak to dopadlo
Od té chvíle jedli tiše, už bez jediné poznámky. Číšník jim pak přinesl dezert, který objednali, a dokonce se mu snažili děkovat přehnaně vlídně. Bylo vidět, že se stydí. Já se usmála do své sklenky vína a v duchu jsem si říkala, že někdy je nejlepší odpovědět přímo a nenechat si věci líbit.
Malé vítězství
Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak si mezi sebou šeptají, že to bylo trapné. A to byl přesně okamžik, kdy jsem měla pocit, že jsem ubránila nejen čest toho číšníka, ale i české kuchyně. Ten večer jsem domů šla s lehkým krokem a s pocitem, že někdy stačí jen pár vět k tomu, aby si lidé uvědomili, že nejsou neviditelní.
