Článek
Ráno s dobrou náladou
Bylo pondělní dopoledne, když jsem si řekla, že si vezmu notebook a půjdu pracovat do své oblíbené kavárny. Vždycky jsem tu nacházela klid, příjemné prostředí a voňavou kávu, která mě dokázala probudit. Doma mě rozptyluje všechno možné, a tak je pro mě kavárna ideální místo, kde se soustředit. Dorazila jsem kolem deváté, objednala si cappuccino a sedla si ke stolku u okna. Vytáhla jsem notebook, zapojila nabíječku do zásuvky a pustila se do práce.
Nečekaný moment
Pracovala jsem asi hodinu. Vedle mě sedělo několik lidí, kteří si taky klábosili u svých hrnků a nikdo se nijak neomezoval. Obsluha kolem nás chodila s úsměvem, sbírala šálky a doplňovala cukr na stolech. Najednou se ale u mě zastavila číšnice, naklonila se a řekla mi, jestli bych si mohla něco objednat nebo uvolnit stůl. Nejdřív jsem myslela, že špatně slyším. Podívala jsem se na prázdný šálek před sebou a na skoro prázdnou kavárnu a trochu zaraženě jsem se zeptala, jestli opravdu musím odejít. Řekla, že ano, protože jsem tam už dlouho a blokuju stůl pro další hosty.
Pocit trapnosti
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Všichni okolo mě se na chvíli otočili, jako by čekali, co udělám. Sklopila jsem oči, zabalila notebook, sbalila kabel a zvedla se. Neřekla jsem ani slovo. Připadala jsem si jako zlodějka, která byla přistižena při činu. Přitom jsem nic neudělala, jen seděla u stolu s kávou a psala si své poznámky. Nikdo mi předtím nikdy nic podobného neřekl, ani v téhle kavárně, ani nikde jinde.
Cesta domů
Venku mě ovanul chladný vzduch a cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Nebylo to jen kvůli tomu, že mě někdo vyhodil, ale kvůli způsobu, jakým to udělali. Mohli přijít dřív, mohli mi nabídnout něco dalšího, mohli to říct mileji. Místo toho to působilo, jako bych byla přítěž. Šla jsem domů se smíšenými pocity. Cítila jsem se ukřivděně a taky trochu naštvaně. Vždyť jsem si kávu objednala, zaplatila, nebrala jsem nic zadarmo.
Co teď?
Od té doby už jsem do té kavárny nešla. Když jdu okolo, vždycky zpomalím a podívám se dovnitř. Uvidím stejná světla, stejné stoly, stejné tváře obsluhy. Jen já už tam nepatřím. Zvažuju, jestli se tam někdy vrátím, ale zatím na to nemám odvahu. Možná někdy, až to přebolí. Možná najdu jiné místo, kde se budu cítit vítaná. Zůstává ve mně otázka, jestli jsem opravdu udělala něco špatně, nebo jestli je chyba na jejich straně. Ale jedno vím jistě. Už nikdy nebudu v kavárně tak bezstarostná jako dřív.
