Článek
Odešla jsem do důchodu v červnu. Rozloučení bylo skromné, dort z cukrárny a obálka s přáním od kolektivu. Kolegyně, se kterou jsem na projektu spolupracovala poslední rok, mi při odchodu řekla, že si mé práce váží. Poděkovala jsem jí a šla domů.
Asi po čtyřech měsících mi napsala bývalá kolegyně z jiného oddělení. Napsala jen krátce, že neví jestli to vím, ale že by mi to říct chtěla. Přiložila odkaz na prezentaci z oborové konference, která proběhla v září.
Otevřela jsem prezentaci.
Na třetím snímku byl popis projektu digitalizace archivů. Jako vedoucí projektu tam byla uvedena moje kolegyně. Jako realizátorka. Jako hlavní kontaktní osoba. Moje jméno tam nebylo. Vůbec nikde.
Přečetla jsem to dvakrát, pak třikrát. Pak jsem zavřela notebook a šla uvařit čaj, protože jsem potřebovala chvíli dělat něco zcela obyčejného.
Projekt jsem vedla já. Ona nastoupila třináct měsíců před mým odchodem jako podpora, zpracovávala část dokumentace a účastnila se porad. Odvedla slušnou práci, to jsem nikdy neřekla jinak. Ale projekt byl můj od začátku do konce.
Napsala jsem jí. Klidně, bez výčitek, jen jsem se zeptala, jak je ta prezentace myšlena a jestli tam moje jméno chybí omylem.
Odpověděla za dva dny. Napsala, že konferenci organizovalo oddělení bez její přímé účasti, že prezentaci sestavoval někdo jiný, že ona sama je z toho nešťastná a že to určitě napraví.
Nic se neopravilo.
Za dalších šest týdnů jsem zjistila, že si ten projekt uvedla v životopisu při žádosti o vyšší pozici. Dozvěděla jsem se to opět od bývalé kolegyně, která seděla ve výběrové komisi a zarazilo ji, že tam moje jméno není.
Mohla jsem se ozvat na personální oddělení. Mohla jsem napsat vedoucímu. Mohla jsem to řešit formálně, s dokumenty a emaily, které jsem pečlivě archivovala.
Místo toho jsem si sedla a počítala. Bylo mi šedesát tři let. Byla jsem v důchodu. Výsledek toho projektu existuje a funguje bez ohledu na to, čí jméno je v čí prezentaci. To co jsem dokázala, se nedá vzít zpátky přepsáním životopisu.
Neudělala jsem nic.
Ale někdy večer si na to vzpomenu a je mi z toho těžko. Ne kvůli té pozici, ne kvůli kariéře, která je dávno za mnou. Ale proto, že jsem té ženě věřila. A ona to věděla a udělala to přesto.
