Článek
První podezření
Do kavárny jsem vešla náhodou. Měla jsem mezi schůzkami hodinu času a potřebovala si sednout. Místo působilo mile a útulně, jen cenovka u pokladny mě trochu zarazila. Řekla jsem si, že si dám jen cappuccino, sednu si k oknu a urovnám si myšlenky. Když mi ho servírka donesla, už první pohled mi zkazil náladu. Pěna se hned sesypala a vůně byla slabá. Ochutnala jsem a byla jsem zklamaná. Nebyla to katastrofa, ale rozhodně to nebylo něco, za co bych měla dát víc, než dávám za kvalitní oběd.
Nečekaný obrat u pokladny
Když jsem dopila, šla jsem k pokladně. Uvnitř mě rostl pocit, že mě někdo tahá za nos. Řekla jsem poklidně, že káva nebyla dobrá a cenu nechci zaplatit. Servírka zbledla a odešla pro majitele. Čekala jsem dlouhou tirádu o tom, jak náklady rostou. Místo toho přišel starší muž, postavil se přede mě a zeptal se mě, co přesně mi vadilo. Popsala jsem mu to. Poslouchal bez přerušení. Když jsem chtěla odejít, jen přikývl a řekl mi, že pokud mám pocit, že cena neodpovídá, nemám to platit.
Věta, která mě zastavila
Už jsem byla skoro u dveří, když za mnou promluvil. Ne zvýšeným hlasem, spíš tiše, jako by to nebyla výčitka, ale konstatování. Řekl, že lidé si často myslí, že je někdo okrádá, ale málokdo si přizná, že si občas prostě vybere špatně. Zůstala jsem stát. Ne proto, že bych se urazila. Spíš proto, že měl pravdu. Já si vybrala kavárnu, já si objednala a já čekala něco, co tam možná nikdy neměli v nabídce. Nešlo o cenu. Šlo o to, že jsem se zlobila na sebe a bylo jednodušší přenést to na ně.
Nečekaná dohromady složená sladkost bez vysvětlení
Odešla jsem bez placení, protože to sám navrhl. Ale ta věta se mi usadila v hlavě. Je zvláštní, jak občas cizí slova narovnají něco, co člověk před sebou dlouho schovává. Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to vlastně tak popudilo. Nebylo to jen o kávě. Bylo to o pocitu, že něco neovládám, že se mi den rozpadá pod rukama a já se snažím najít viníka. V tramvaji jsem držela prázdný kelímek a najednou mi připadal jako tichý důkaz celé situace. Úplně obyčejná věc, která mi připomněla, jak rychle dokážu soudit místo toho, abych situaci přijala. A možná to není špatně, že mě to rozhodilo. Možná jsem to potřebovala slyšet právě tak, jak to řekl.
