Článek
Pračka přestala prát
Seděla jsem v kuchyni u okna, když se pračka během máchání zastavila a jen tiše hučela. Nezbylo mi než zavolat opraváře. Po telefonu byl příjemný, slíbil, že dorazí hned druhý den. Ráno jsem čekala u dveří, připravená mu popsat problém. Po letech jsem se naučila, že je lepší vědět alespoň přibližně, co přístroj dělá špatně. Přijel přesně a bez úsměvu prošel chodbou rovnou do koupelny.
Nepříjemná poznámka
Postavila jsem se opodál, abych mu ukázala, co přesně se stalo. Než jsem stačila domluvit, obrátil se na mě a podrážděně řekl, že jeho práci nerozumím a ať se do toho nepletu. Byla jsem zaskočená, protože jsem chtěla jen pomoci a popsat, co se stalo, aby nemusel zbytečně zkoušet všechno. V tu chvíli mě ale píchlo u srdce. Celý život jsem se snažila lidi neurážet a teď se mnou někdo mluvil, jako bych byla hloupá a na obtíž.
Moje reakce
Podívala jsem se na něj a klidně, ale pevně řekla: „Víte, jsem starší než vy, a přesto se snažím nikoho neurážet. Neříkám vám, jak máte pracovat, jen jsem chtěla pomoci.“ Ani jsem to nedořekla a viděla jsem, jak mu rudnou uši i tváře. Podíval se na mě, odložil šroubovák a tiše řekl, že se omlouvá. Opravdu to řekl a pak už se snažil být opatrnější i milejší.
Co mě to naučilo
Když odcházel, měl už úplně jiný výraz než při příchodu. Poděkoval a dokonce dodal, že se na mě může kdykoli obrátit, kdyby se něco pokazilo. Dlouho jsem pak seděla u okna a přemýšlela. Došlo mi, že i když člověk zestárne, nemusí se nechat ponižovat. A že někdy stačí říct pravdu nahlas, aby si druhý uvědomil, jak se chová. Dnes se na tu scénu dívám s úsměvem. Opravář odjel, pračka pere a já vím, že i po sedmdesátce se člověk může ozvat a připomenout ostatním, že slušnost nic nestojí.
