Článek
Hned po příchodu začal s posměšky
Když jsem volala opraváře kvůli problémům s ventilací v koupelně, nečekala jsem žádné drama. Všechno bylo domluvené dopředu, šlo jen o výměnu jedné mřížky a kontrolu odtahu. Pán dorazil na minutu přesně, ale hned jak vešel do koupelny, sjel pohledem naše kachličky a suše poznamenal, že „takhle se obkládalo tak v době kamenné“. Nepřeháním. Doslova použil tenhle výraz a pak se ještě zasmál. Stála jsem vedle něj a připadala si jak ve špatném vtipu. V tu chvíli jsem to přešla, nechtěla jsem hned zkraje dělat dusno, ale v hlavě mi to zůstalo.
Kachličky za několik tisíc kus
Obklad v koupelně jsme vybírali s manželem roky. Ručně vyráběné kachle z Itálie, každá trochu jiná, s jemnou texturou a odstínem, který ladí s mramorovým parapetem. Nebyla to žádná levná záležitost. Celá tahle sranda nás tehdy stála skoro čtvrt milionu. Ale kdo by to poznal, že? Pro někoho je to jen dlaždička. Tenhle člověk ale netušil, co má před sebou. Byl příliš zaneprázdněný svými vtípky.
Zlom přišel rychle
Začal pracovat a sotva se otočil s nářadím, ozvalo se nepříjemné lupnutí. Vyděsila jsem se, co to bylo, ale on jen mávnul rukou a prohodil, že trochu uštípnul jednu tu muzeální destičku. Šla jsem se podívat a roh jedné z kachliček byl jasně odštípnutý a po zemi se válely úlomky. S klidem jsem se ho zeptala, jestli ví, kolik taková kachlička stojí. Nevěděl. Řekla jsem mu to.
Najednou přišel obrat
V tu chvíli jako by na pár vteřin zamrzl. Pak se opatrně zeptal, jestli si z něj nedělám legraci. Ne, nedělala jsem. Opravdu jsme za jednu kachličku dali přes tisíc korun a celé měsíce jsme čekali, až nám je z Itálie vůbec pošlou. Navíc se už dávno nevyrábí. Co je rozbité, je nenahraditelné. Všechna legrace ho přešla. Z nenuceného odborníka se během několika minut stal tichý, nejistý člověk, který začal koktat a omlouvat se.
Opravu dokončil tiše jako myška
Zbytek práce dělal jako ve zpomaleném filmu. Nepromluvil, nekomentoval, jen mlčel a soustředil se. Poprvé za celou dobu působil, že chápe, že není u kamaráda v garáži. Při odchodu mi skoro šeptem podal ruku, řekl, že se omlouvá, a odešel. Jen rychlý úprk ze scény. A já si popravdě říkala, že tohle bylo asi poprvé, co se někdo opravdu zastyděl. Stačilo, aby pochopil, že to, co považuje za směšné, má ve skutečnosti větší hodnotu než celý jeho přístup k práci.
