Článek
Cesta, která začala obyčejně
Bylo to v pondělí ráno, seděla jsem v přeplněném autobuse na cestě do práce. Venku mrzlo a uvnitř se rosila okna. Na vedlejší sedačku si přisedla postarší paní s taškou plnou nákupu. Po chvíli začala nahlas povídat, že má hrozně malý důchod a že z toho prostě nejde vyžít.
Ostatní cestující, většinou v podobném věku, jí okamžitě přikyvovali. „To dneska člověk nevystačí ani na základní věci,“ povzdechla si jedna z nich. Autobusem se neslo jednotné bručení nespokojenosti, jaké bývá slyšet, když se lidé shodnou, že je všechno špatně. Já seděla tiše, poslouchala a přemýšlela, jak to asi mají oni.
Částka, která mě zarazila
Když si paní už poněkolikáté postěžovala, zvedla hlas a řekla, kolik ten její mizerný důchod vlastně činí. „Čtyřiadvacet tisíc,“ oznámila s důrazem, jako by šlo o částku, za kterou se nedá přežít.
Zůstala jsem sedět v šoku. Čtyřiadvacet tisíc. To je víc, než mám já po zaplacení všech odvodů a nájmu. Pracuji na plný úvazek, vstávám v šest a domů se vracím po sedmé. A ona bere víc než já, aniž by musela kamkoliv chodit. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.
Když „málo“ znamená něco jiného
Paní dál vykládala, že si nemůže dovolit všechno, co by chtěla. Zmínila, že má vlastní byt, že jí dcera pomáhá s nákupy a že chodí pravidelně na manikúru, „aby člověk nějak vypadal“. Vzápětí dodala, že by ráda jela na dovolenou do lázní, ale že si to s takovým důchodem nemůže dovolit.
V tu chvíli jsem pochopila, že pro ni málo neznamená totéž co pro mě. Měla jistotu, zázemí i čas, ale pořád jí to bylo málo. Já měla práci, ale žádnou jistotu. Každý měsíc jsem počítala, jestli mi zůstane na elektřinu a jestli budu moct zaplatit pojištění. Bylo zvláštní poslouchat, jak někdo s jistotou a klidem mluví o životní nouzi, kterou bych brala jako sen.
Rozhovor, který jsem nechtěla vést
Když autobus zastavil a lidé kolem vystupovali, paní se otočila ke mně a pokračovala, jako bych byla její dávná kamarádka. Vyprávěla, že celý život poctivě pracovala a že by stát měl přidat každému, kdo se snažil. Přikývla jsem, i když jsem měla chuť zeptat se, komu vlastně přidat má.
Z okna jsem sledovala, jak se za námi míhají paneláky, a cítila jsem zvláštní směs pobavení a hořkosti. Moje máma má důchod o polovinu menší a nikdy si nestěžovala. Naučila mě děkovat i za málo, protože i málo může být dost, když člověk ví, co je opravdu důležité.
Myšlenka, která zůstala
Když paní vystoupila, v autobuse se rozhostilo ticho. V tu chvíli mi došlo, že pocit nedostatku není o penězích, ale o tom, s čím se člověk srovnává. Někdo má čtyřiadvacet tisíc a připadá si chudý. Jiný má polovinu a váží si každé koruny.
A já jsem si uvědomila, že chudoba má někdy úplně jinou podobu, než tu, kterou si představujeme.
