Článek
Vášeň pro papír, která se nikdy docela nevytratila
Sběratelství pohlednic v posledních letech překvapivě ožívá a přitahuje mladé zájemce, které fascinuje obrazová historie schovaná v těch nenápadných tištěných kartičkách. Nejde přitom o nic nového. V rozmezí let 1908 až 1913 stoupl objem pohlednic procházejících americkou poštou o polovinu a za jediný rok se vyšplhal skoro k miliardě kusů. Sběratelé té doby si dokonce podávali inzeráty v tisku a časopisech, jen aby sehnali někoho, kdo jim doplní chybějící obrázek. S odstupem to působí skoro dojemně: lidé si posílali pohledy měst, která na vlastní oči nikdy nespatřili.
Zájem nikam nezmizel, jen se přestěhoval do online prostředí. Na jediném mezinárodním sběratelském tržišti se dnes nabízí přes padesát milionů kusů. Staré pohlednice tam mění majitele hlavně coby vzpomínka na dávno zaniklý svět a kupci se ozývají ze všech světadílů. I proto stojí za to pravidlo, které opakují sběratelské příručky i aukční domy: starou pohlednici do koše nikdy neházejte, dokud si nezjistíte, co vlastně držíte. Krabice, které jste se už dvakrát málem zbavili ve sběrném dvoře, tak najednou vypadá spíš jako nerozlepená obálka.
Rub napoví víc než přední motiv
Určit přibližné stáří pohlednice zvládne i amatér, jen ji musí otočit a vědět, odkud pochází. Periodizace, kterou najdete ve většině anglicky psaných příruček, platí pro Spojené státy: dělená zadní strana se tam prosadila roku 1907, tato éra trvala do roku 1915 a pak nastoupilo období bílého lemu, kdy američtí tiskaři šetřili barvou a nechávali kolem motivu bílý okraj. U pohlednic z českých zemí platí jiné datum. Rakousko-Uhersko povolilo rozdělení adresní strany už 25. listopadu 1904, takže tuzemské pohlednice s krátkou adresou vznikají zhruba od roku 1905. Pohlednice s dlouhou adresou, tedy bez místa na sdělení na rubu, je u nás starší než z roku 1905.
Samostatnou kategorii tvoří pohlednice zhotovené rovnou z fotografie. Zrodily se díky fotoaparátu, který uměl pořídit negativ přesně v rozměru pohlednice. Fotograf jej pak kopíroval na speciální fotopapír, jenž měl už z výroby na rubu natištěné známkové pole a dělenou zadní stranu. Fotograf tak nepotřeboval tiskárnu a mohl vyrobit pár exemplářů třeba jen pro jednu rodinu či jednu ulici.
Právě u nich se vyplatí nahlédnout do políčka určeného pro známku. Obvykle je v něm otištěná značka fotopapíru. U pohlednic americké provenience jsou to jména jako AZO, VELOX, CYKO, SOLIO nebo ARGO, u nichž lze podle podoby známkového pole datovat velmi přesně, zpravidla do rozmezí let 1900 až 1930. U pohlednic z českých zemí a ze střední Evropy narazíte na jiná označení a datování je zde méně jednoznačné, takže se vyplatí kombinovat je s poštovním razítkem a s formátem kartičky. Nahnědlé fleky a promáčkliny v rozích zase napoví, že kartička roky odpočívala ve starém albu s kyselými listy. Je to takové malé pátrání, ke kterému vám postačí kuchyňský stůl a stolní lampička.
Malá obec přebije velkoměsto
Právě v tomhle bodě většina lidí chybuje. Pohlednice s velkoměstem mívá nižší cenu než snímek z malé obce, protože takových se kdysi vyrobilo nepřeberné množství. Sběratelé navíc upřednostňují pravé fotopohlednice před hromadně tištěnými edicemi. Jedno omezení je ale potřeba říct nahlas: rekordní ceny, o kterých se dočtete níž, pocházejí téměř výhradně z amerického trhu, kde se domácí fotopohlednice prodávají podstatně dráž než evropské. Na největším mezinárodním tržišti je dnes k mání přes 157 tisíc pohlednic z Česka, ceny se u běžných kusů pohybují spíš v desítkách až stovkách korun.
Nejvíc peněz se točí kolem sportu a významných dějinných momentů. Fotopohlednici z roku 1907 s nadhazovačem Walterem Johnsonem někdo v aukci koupil za částku blížící se půl milionu korun. Fotopohlednice bostonského mužstva z roku 1915 se snímkem tehdejšího nováčka Babea Rutha přešla roku 2016 do jiných rukou za zhruba devět set tisíc korun.
I podstatně všednější náměty ovšem mají své kupce. U žádaných halloweenských kousků, hlavně těch s podpisem uznávaného ilustrátora nebo v prosvětlovacím provedení, atakují dražební ceny i několik tisíc korun za kus. Obyčejná halloweenská pohlednice ovšem stojí jen zlomek téhle sumy.
Kolik za ně opravdu utržíte?
Skutečnost je mnohem prozaičtější, než by ty rekordní sumy napovídaly. Nabídnete-li sbírku překupníkovi, počítejte maximálně s polovinou pultové ceny, jakou by za tytéž kartičky dal běžný kupující.
Naprostý cenový vrchol drží pohlednice odeslaná roku 1840, kterou 8. března 2002 vydražil na londýnské aukci lotyšský sběratel Eugene Gomberg za 31 758,75 libry, v tehdejším přepočtu zhruba 1,7 milionu korun.
Zajímavé je, že tuhle nejstarší známou obrázkovou pohlednici odeslal i sám sobě doručil jediný člověk, spisovatel Theodore Hook. Žertík na účet poštovních úředníků se po sto šedesáti letech proměnil ve světový rekord.
Nádech kovu na okrajích prozradí věk
Než se pustíte do snění, co si za poklad pořídíte, hodí se zachovat střízlivý odstup. Pohlednice působící jako zbrusu nová klidně může být současnou kopií. U starých fotopohlednic sledujte kovově lesklý nádech kolem hran a v tmavých partiích, takzvané stříbření, které na papíru vzniká stárnutím. Pozor ale na logiku testu: stříbření je silným důkazem stáří, jeho nepřítomnost ale pravost nevylučuje. Řada původních fotopohlednic ve výborném stavu stříbření nevykazuje, včetně nejdráže vydražených kusů.
Neuškodí orientovat se i ve sběratelské terminologii. Nejlepší stupeň zachovalosti nese kartička bez přehybů, skvrn a razítek, tedy kousek přesně v takovém stavu, v jakém sjel z tiskařského lisu. Jenže v obyčejné pozůstalosti se jich najde jen pár.
Na půdě staré kartičky trpí nejvíc
A teď se vraťme k oné krabici pod střechou. Ultrafialové záření z pohlednic nelítostně vysává právě ty barvy, které je dělají tak přitažlivými. Zbytek dokoná kolísání teploty a vlhkosti, papír se vlní, plesniví a praská.
Ideální podmínky znějí nezáživně, ale fungují: ustálená teplota zhruba osmnáct až jednadvacet stupňů a relativní vlhkost v rozmezí třiceti až padesáti procent. Podkroví ani sklep tyhle nároky nesplní ani omylem.
Co udělat okamžitě
Ponechte krabici otevřenou v obývané části bytu, aby se papír pozvolna přizpůsobil běžné vlhkosti. Pohlednice berte za hrany, nikdy za rohy, a nic z nich nesundávejte ani nepřelepujte. Oddělte si všechno, co vypadá jako fotografie a zachycuje malou vesnici, nehodu, průvod nebo krám s vývěsním štítem, a teprve potom se poohlédněte po kupci.
Hodnotu si ověřte podle uzavřených prodejů na sběratelských tržištích a u rozsáhlejší sbírky si nechte zpracovat odborný posudek. Většina kartiček vám sice dovolenou nezaplatí, ale i pár stovek je pořád lepší než popelnice. A když v krabici objevíte záběr ulice, která už dávno zmizela, má svou hodnotu i v případě, že ji nikdy neprodáte.
Zdroje
https://www.safepub.com/blogs/postcard-collecting-1/how-to-organize-and-protect-vintage-postcards-using-albums-holders-and-sleeves
https://exhibitions.lib.umd.edu/postcards/collecting
https://www.delcampe.net/en_US/collectibles/postcards/
https://torontopostcardclub.com/canadian-postcard-basics/
https://siarchives.si.edu/history/featured-topics/postcard/postcard-history
https://www.britannicauctions.com/blog/rppc-postcards/
http://www.emotionscards.com/museum/gradingpostcards.htm
https://www.lovetoknow.com/home/antiques-collectibles/value-old-postcards
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/most-expensive-postcard-sold-at-auction
https://www.vam.ac.uk/blog/projects/pandemic-objects-postcards
