Článek
U pokladny
Do obchodu jsem šla krátce po práci. Chtěla jsem koupit jen pár drobností, nic velkého, spíš rychlá zastávka cestou domů. U pokladny jsem vyndala peněženku a začala počítat mince. Měla jsem je pečlivě oddělené v přihrádce, věděla jsem přesně kolik mám. Pokladní si povzdychla ještě dřív, než jsem spočítala první pětikorunu.
Bez jakéhokoli náznaku studu protočila oči a nahlas poznamenala, že lidi co nemají normální peníze a platí drobnými, by měli chodit jinam. Řekla to tak, aby to slyšeli i ostatní ve frontě. Stála jsem tam a cítila, jak mi hoří tváře. Nikdo nic neřekl, jen se čekalo, až to skončí.
Snažila jsem se zachovat klid a pokračovala v placení. Pokladní ale pokračovala v poznámkách. Že nemá čas, že to zdržuje, že pokladna není směnárna. Každé slovo bylo ostřejší než to předchozí. V tu chvíli jsem už měla chuť nákup položit a odejít. Nechtěla jsem dělat scénu. Nechtěla jsem být tou další, o které se bude mluvit.
Zlom
Rozhodla jsem se, že sáhnu hlouběji do peněženky a vyndala jsem svazek bankovek, který jsem tam měla na nájem. V ten moment se atmosféra změnila. Pokladní se zarazila uprostřed věty. Výraz v obličeji se jí úplně vyprázdnil.
Najednou byla ticho. Bez komentářů, bez posměšných pohledů. Přepočítala částku, vzala drobné i bankovku a mechanicky mi vydala účtenku. Nevzpomínám si, že by se omluvila. Jen mlčky podala tašku a dívala se někam přes moje rameno.
Bez slov
Odešla jsem bez jediného slova. Nepotřebovala jsem říkat nic. To ticho mezi námi najednou mluvilo víc než všechno předtím. Cestou ke kase jsem si mezitím v hlavě přehrávala, jestli jsem udělala něco špatně. Mince jsou přece normální platidlo. Nikde není napsané, že jsou méněcenné.
Ten krátký okamžik u pokladny mi připomněl, jak snadno se dá člověk shodit jen tónem hlasu. A jak rychle se ten samý tón změní, když se rozpadne představa, kterou si o vás druhý vytvořil. Nákup jsem si doma vybalovala pomalu. Ne kvůli věcem, ale kvůli pocitu, který ve mně zůstal déle než účtenka v kapse.
