Článek
Nešlo si toho nevšimnout
Nakupuju většinou v klidu, bez zbytečných komentářů a pozornosti. Ale tentokrát jsem cítila, že mě prodavačka pozoruje jinak než obvykle. Měla kolem dvaceti let, žvýkala, jakoby ani nevnímala, co dělá, ale v okamžiku, kdy začala přes pokladnu projíždět mouku a paštiky, koutky úst se jí nadzvedly. Nemohla si pomoct a začala si mě prohlížet. V obličeji měla ten výraz, který člověk zná, když si o něm někdo myslí, že je trochu směšný.
Měla jsem v košíku deset kilo mouky, několik balení levné rýže, těstoviny v akci, paštiky, rybičky, konzervy s gulášem, krabici černého čaje a pytlík obyčejné kávy. K tomu mýdlo, toaletní papír, tři balíčky zápalek a levné sušenky. Žádné ovoce, žádná zelenina, nic čerstvého. Prostě zásobovací nákup, jak se říká. Jenže ne pro mě.
Slova, která neměla zaznít
„To už si dělají důchodci zásoby na válku, co?“ řekla pobaveně a pípala položky, aniž by se mi podívala do očí.
Neurazilo mě to. Jen mě to mrzelo. Ne kvůli sobě. Ale kvůli tomu, že i v tak obyčejné situaci dokážou lidé soudit druhé jen podle toho, co mají v košíku. Chvíli jsem mlčela, zaplatila a pak jsem se na ni klidně podívala.
„To není pro mě,“ řekla jsem tiše. „Vezmu to do azylového domu. Tihle lidé nemají nic. Ani tu kávu, co teď držíte v ruce.“
Její ruka ztuhla v pohybu. Přestala žvýkat. Neřekla ani slovo, ale výraz v obličeji se jí změnil.
Nevrací se to, ale stojí to za to
Když jsem vyšla ven, stále pršelo. Nákup byl těžký, ale mně se šlo najednou lehčeji. Přemýšlela jsem, jak málo stačí, aby se člověk někomu posmíval, a jak těžké je zastavit se a přemýšlet, proč někdo dělá to, co dělá.
Do azylového domu chodím jednou za dva týdny. Ne kvůli tomu, abych se cítila jako lepší člověk, ale proto, že jsem tam kdysi taky byla. Na pár dní. Když mi umřel muž a všechno se sesypalo, neměla jsem kam jít. Nikdo se mě tehdy neptal, proč nemám střechu nad hlavou. Bylo to jedno. Až příliš dobře vím, že stačí pár špatných měsíců a může se to stát komukoliv.
Teď, když už jsem z nejhoršího venku a mám zase vlastní byt, snažím se pomáhat těm, kteří to potřebují. Mouka, rýže, pár konzerv. Není to moc, ale když vás tíží hlad, znamená to celý svět.
Mladá a nepozorná
Ta prodavačka byla jen další z mnoha. Možná si to za hodinu už ani nepamatovala. Ale já doufám, že ano. Ne proto, abych ji zahanbila, ale proto, aby si příště vzpomněla, že svět není tak jednoduchý, jak vypadá zpoza pokladny.
Příště, až uvidí starší paní s košíkem plným paštik, třeba se nezeptá, jestli si dělá zásoby, ale jen řekne: „Dobrý den.“ A to úplně stačí.
