Článek
Příjezd do hotelu
Přiletěla jsem do Egypta jen před pár dny a byla jsem plná očekávání. Potřebovala jsem si odpočinout, vypnout hlavu a užít si moře. Hotel na mě udělal dojem hned po příjezdu. Všude palmy, kvetoucí keře a k tomu ta teplá vůně večera. V restauraci na terase jsem si našla klidný stůl s výhledem k bazénu a těšila se na první večeři. Vedle mě seděla skupinka Poláků. Zpočátku jsem je nevnímala, jen jsem zaslechla známou slovanskou melodii jejich jazyka.
Hlasité řeči
Druhý večer jsem si už nemohla nevšimnout, o čem si povídají. Seděli blízko a vůbec si nedávali pozor na hlasitost. Nejdřív se bavili o počasí a výletech, ale pak přešli k tomu, že se jim tu prý „ti Češi“ vůbec nelíbí. Popisovali, jak se chovají nevychovaně, jak zabírají lehátka u bazénu, jsou hluční na chodbách a pořád něco řeší u recepce. Jedna z žen dokonce pronesla, že Češi jsou arogantní a směšní. Cítila jsem, jak se mi zvedá obočí, protože to říkali tónem, jako by byli sami v místnosti.
Nechtěná lekce
Třetí večer se to opakovalo. Zase seděli vedle mě a zase probírali „ty Čechy“. Nevěděli, že jim rozumím skoro každé slovo. To už jsem to nevydržela. Otočila jsem se na ně a klidně jsem řekla: „To je zajímavé, jak o nás mluvíte.“ Na okamžik všichni ztichli a nevěřícně na mě koukali. Potom se jim začaly červenat tváře a jeden z mužů se zmohl jen na koktavé „przepraszam“. S úsměvem jsem vstala a popřála jim hezký večer. Ještě chvíli za mnou seděli tiše jako pěny.
Ponaučení
Od té chvíle se u stolu vedle chovali podstatně tišeji. U bazénu se na mě dokonce omluvně usmáli a dělali, že mě nevidí. Pro mě to byla hezká připomínka toho, že není dobré podceňovat, kdo vám může rozumět. A že někdy stačí jedno klidné slovo, aby se člověk zamyslel nad tím, co říká.
