Článek
Nezvyklé setkání
Tramvaj přijížděla a všichni se tlačili ke dveřím. Všimla jsem si starší paní s hůlkou, která stála opodál a váhala. Vypadala ztraceně, možná i trochu vystrašeně. Když se dveře otevřely, nikdo se nenamáhal jí pomoct. Přistoupila jsem k ní, chytla ji jemně za loket a pomohla jí nastoupit. Byla tak lehká, že jsem se bála, aby se nezlomila, kdyby ztratila rovnováhu. Když jsme došly k sedadlu, sedla si a podívala se na mě s tichým úsměvem.
Zvláštní okamžik
Chtěla jsem vystoupit, protože jsem stejně jela opačným směrem, ale paní mě zastavila. Sáhla do své kabelky, na okamžik zaváhala, a pak otevřela moji, kterou jsem měla pootevřenou přes rameno. Položila do ní něco zabaleného v kapesníku. Chtěla jsem se podívat, co to je, ale jen se na mě podívala a řekla, ať to otevřu až doma. V tu chvíli se tramvaj rozjela a já už neměla šanci se jí na cokoliv zeptat.
Tajemství v kapesníku
Doma jsem kabelku odložila na stůl a chvíli na to úplně zapomněla. Když jsem se k ní později vrátila, uviděla jsem v ní složený látkový kapesník, který jsem tam předtím rozhodně neměla. Rozbalila jsem ho a zůstala stát. Uvnitř ležel starý prsten. Zlato už nebylo lesklé, ale v něm se třpytil malý kámen, který vypadal jako diamant. Nechápala jsem to, do očí se mi dojetím nahrnuly slzy.
Hodnota, kterou jsem nečekala
Zvědavost mi nedala, a tak jsem druhý den zašla do malého zlatnictví, které mám kousek od domu. Ukázala jsem prsten prodavači a ten ho vzal do ruky s respektem. Po chvíli zkoumání se na mě podíval a zeptal se, odkud ho mám. Prý jde o starožitnost, zřejmě ruční práci, možná i stoletou. Kámen byl pravý, menší diamant. Řekl, že prsten má značnou hodnotu, a jestli si jsem jistá, že mi patří. V tu chvíli jsem jen přikývla, ale v hrudi se mi sevřelo něco zvláštního.
Zůstala po ní stopa
Neumím si vysvětlit, proč mi ho ta paní dala. Možná to byl pro ni způsob, jak poděkovat, možná poslední památka, které se chtěla zbavit, aby neskončila někde zapomenutá. Každopádně jsem cítila, že ten prsten nemůžu nosit. Uložila jsem ho do malé krabičky a schovala do zásuvky. Kdykoliv ji otevřu, vybaví se mi její pohled. Ten klidný, trochu smutný výraz, který měl v sobě víc, než dokázala říct.
