Článek
Požádala jsem ho o pomoc
Už delší dobu jsem věděla, že garáž je plná věcí, které už pro nás nemají žádnou hodnotu. Sama jsem na to neměla sílu, a tak jsem poprosila syna, jestli by nám nemohl s vyklízením pomoct. On souhlasil, i když jsem věděla, že to nebude jeho oblíbený úkol. Když dorazil, začali jsme pracovat.
Otevřel dveře a odjel
Jakmile otevřel dveře garáže, jeho oči se ihned upnuly na jednu krabici, která tam stála. Ztuhl. Ta krabice byla plná starých mincí, které sbíral, když byl malý. Vždy říkal, jak si je šetřil a že v nich měl velkou hodnotu. Věděl, že má něco, co by jednou mohlo mít význam. Ale nikdy jsem netušila, jak moc ho to ještě trápí.
Problém byl v tom, že když byl mladší, manžel mu ty mince vzal. Vždy tvrdil, že se ztratily. A syn tomu věřil. Jenže pravda byla jiná. Manžel mu nikdy neřekl, že je vzal a ukryl je pro své vlastní spoření.
Proč to udělal
Když syn otevřel tu krabici, okamžitě pochopil. V jeho očích se objevil vztek a zklamání. Všechno najednou zapadlo do sebe. Pochopil, že mu otec celou dobu lhal, že mince nebyly ztracené, ale že je ukradl. To pro něj bylo neakceptovatelné. Nešlo už jen o ztrátu věci, ale o ztrátu důvěry. Cítil, že jsme ho zklamali. Otočil se bez slova a odešel. My jsme stáli jako ztuhlí, nevěděli, co dělat. Cítili jsme, že jsme něco zničili, ale neměli jsme ani představu, jak to napravit.
Co bude dál?
V tuhle chvíli nemám tušení. Syn nás zavrhnul a přestal s námi komunikovat. Já jsem smutná a zklamaná a netroufám si ani hádat, jak to všechno může dopadnout. Čím více nad tím přemýšlím, tím více se mi zdá, že se mezi námi stalo něco, co už jen tak zapomenout nepůjde.
