Článek
Pracovní prostředí a moje představy
V té firmě jsem pracovala několik let. Nebyla to práce snů, ale byla jistá a já v ní měla své místo. Šéf byl autorita, klidný, rezervovaný, nikdy nepřekračoval hranice. Právě proto jsem si možná začala domýšlet věci, které tam nebyly. Úsměv na poradě, krátký pohled navíc, neutrální pochvala. Všechno jsem si poskládala do příběhu, který dával smysl jen mně.
Impuls, který přišel z nudy
Nebyla jsem zamilovaná. Spíš unavená stereotypem a vlastní prázdnotou. Říkala jsem si, že lehký flirt může být způsob, jak se cítit zase trochu živě. Nechtěla jsem nic řešit, nic rozjíždět. V mé hlavě to byla neškodná hra, krátký moment napětí, který skončí úsměvem a návratem k práci.
Okamžik, kdy jsem vešla
Zaklepala jsem a vešla do kanceláře s pocitem, že mám situaci pod kontrolou. Seděl za stolem, zvedl oči od monitoru a čekal, co chci. Byla jsem nervózní, ale zároveň zvláštně klidná. Pak jsem to řekla. Jednu jedinou větu, kterou jsem měla připravenou a kterou jsem považovala za lehký, skoro nevinný kompliment: „Nikdy jsem vám neřekla, že jste opravdu kus.“
Reakce, se kterou jsem nepočítala
Jeho výraz se změnil během vteřiny. Ne překvapení, ne rozpačitost, ale chlad. Okamžitě mě přerušil, zvedl se a řekl, ať opustím kancelář. Bez vysvětlování, bez emocí. Stála jsem tam pár sekund navíc, protože mi to nedocházelo. Pak jsem odešla s pocitem, že jsem udělala něco, co se nedá vzít zpět.
Mail, který všechno potvrdil
Ještě ten den večer mi přišel mail. Stručný, úřední, bez jediné osobní poznámky. Výpověď pro porušení pracovních pravidel a nevhodné chování. Četla jsem ho znovu a znovu a pořád jsem měla pocit, že se to netýká mě. Jedna věta. Pár slov. A konec.
Dny poté
Následující dny byly plné studu. Nejen kvůli ztrátě práce, ale hlavně kvůli vlastní naivitě. Došlo mi, jak moc jsem ignorovala realitu a hranice, které byly jasné všem kromě mě. Flirt v mé hlavě nebyl flirt v jeho světě. Byl to zásah do prostoru, kde má moc jen jedna strana.
Obraz, který zůstal
Nejvíc se mi nevrací ten mail ani jeho hlas. Vrací se mi zvuk zavírajících se dveří kanceláře. Suchý, definitivní. Od té doby vím, že některé věty nejsou malé, i když se tak tváří. A že ticho, které po nich zůstane, může bolet víc než cokoliv, co bylo řečeno nahlas.
