Článek
Telefonát, který mi změnil den
Bylo pondělí dopoledne, vařila jsem si kávu, když mi zazvonil telefon. Na displeji svítil nápis „Policie ČR“. Zvedla jsem to a z druhé strany se ozval mužský hlas, který se představil jako vyšetřovatel. Mluvil klidně, ale důrazně. Řekl, že moje rodné číslo je spojeno s podezřelými půjčkami, a že někdo zřejmě zneužil moji totožnost. Chtěla jsem to ověřit, ale dodal, že by to mohlo zkomplikovat vyšetřování. Cítila jsem se v pasti.
Měla jsem strach
Nikdy jsem nebyla technický typ. Internet používám jen na čtení zpráv a psaní e-mailů. Když mi muž vysvětloval, že mi pomůže účet „zabezpečit“, připadala jsem si bezmocná. Zněl jistě a trpělivě mi popisoval, co mám dělat. Všechno působilo tak profesionálně, až jsem přestala pochybovat. Nakonec mi řekl, že musím převést sto tisíc korun na zvláštní účet, který prý patří České národní bance, aby se ověřilo, že peníze nejsou „napadené“.
Kliknutí, které bolelo
Dívala jsem se na monitor a ruce se mi třásly. Stokrát jsem chtěla zavěsit, ale ten muž mě ujišťoval, že je to poslední krok. Řekl, že po převodu mi peníze hned vrátí. Stiskla jsem tlačítko „odeslat“ a cítila zvláštní prázdno. Po chvíli mi poděkoval a slíbil, že se mi ozve odpoledne. Neozval se nikdy.
Syn mi nevěřil
Když jsem večer volala synovi a všechno mu řekla, chvíli mlčel. Pak se začal smát. Řekl mi, že jsem blázen, že jsem senilní a že dnes už nikdo takovým nesmyslům nevěří. Zabolelo mě to víc než ta ztracená částka. Čekala jsem, že mi pomůže, že mě obejme a řekne, že to nějak zvládneme. Místo toho mi řekl, ať se radši vzdám internetu, než udělám další hloupost.
Cítila jsem se jako malá
Druhý den jsem šla na skutečnou policii. Vysvětlila jsem, co se stalo, a policistka jen povzdechla. Řekla, že se s tím setkávají denně, že podvodníci jsou čím dál chytřejší. Podala jsem trestní oznámení, i když jsem věděla, že peníze už nikdy neuvidím. Domů jsem šla se sklopenou hlavou a přemýšlela, jak jsem mohla být tak naivní.
Když se člověk zastaví
Trvalo několik dní, než jsem se z toho vzpamatovala. Nešlo jen o ty peníze, ale o pocit, že jsem zklamala sama sebe. Syn se mi později omluvil, i když jsem viděla, že si o mně pořád myslí své. Přestala jsem se za to ale stydět. Není to známka slabosti, když člověk naletí. Je to jen důkaz, že i v dospělosti chce věřit tomu, že svět je v pořádku.
