Článek
Co jsem do balíku připravila
Vnučka má ráda staré drobnosti, tak jsem jí vybrala knížku, háčkovanou dečku, pár korálků a domácí sušenky. Dlouho jsem to vybírala, protože jsem chtěla, aby v balíku bylo něco osobního. Všechno jsem vystlala papírem, aby se nic nehýbalo. Krabici jsem zalepila ze všech stran a ještě ji obmotala provázkem. Na poště jsem ji odevzdala s pocitem, že jsem udělala něco hezkého. Ani mě nenapadlo, že to celé dopadne úplně jinak.
Když zazvonil telefon
Dcera mi volala hned po rozbalení. V jejím hlase nebyla ani stopa po radosti. Jen otázka, jestli to myslím vážně. Nejprve jsem si myslela, že přehání, ale pak mi popsala, co z krabice vytáhly. Dečka byla nasáklá špinavou vodou a smrděla. Knížka se rozpadla mezi prsty, stránky přilepené k sobě hustou hnědou vrstvou. Sušenky se změnily v mazlavou hmotu, která se slila na dně a obalila všechno kolem. Korálky se do ní zamáčkly tak, že už nešly ani sebrat. Krabice byla z boku proražená, papír uvnitř potrhaný a podle ní to vypadalo, jako kdyby se balík někde válel na zemi a nikdo se o něj nestaral.
Marné vysvětlování
Řekla jsem jí, že takhle jsem to neposlala a že všechno bylo v pořádku, suché a čisté. Dcera ale mluvila podrážděně a tvrdila, že pokud to tak bylo, tak cestou muselo dojít k pořádnému nepořádku. Nechala jsem ji domluvit, ale uvnitř jsem cítila, jak ve mně roste nepříjemný tlak. Nedokázala jsem jí dokázat, že vina nebyla moje. Bylo mi trapně, jako kdybych poslala staré harampádí a ne dárek pro dítě. Celý den jsem pak chodila po bytě a přemýšlela, co jsem měla udělat jinak. Jenže odpověď samozřejmě neexistovala.
Nepříjemné ticho
O pár dní později jsem se opatrně zeptala, jestli si vnučka ponechala aspoň něco z toho, co z balíku zbylo. Dcera řekla, že ne, že všechno vyhodily, protože to nemělo smysl zachraňovat. Mluvila krátce, jako kdyby se o tom nechtěla bavit. Od té doby se k tématu už nevrátila. A já, kdykoli jdu kolem pošty, cítím zvláštní bodnutí v žaludku. Měla to být drobná radost, ale nakonec z toho zůstala jen trapná vzpomínka, o které se člověk radši tváří, že se nikdy nestala.
