Článek
Začalo to nenápadně
Bylo mi třiašedesát, když jsem se rozhodla, že si začnu trochu víc vážit sama sebe. Celý život jsem dělala, co se ode mě čekalo. Vstávala jsem první, šla spát poslední. Nákupy, úklid, vaření, práce… A večer samozřejmě teplá večeře. I když jsem byla unavená nebo nemocná, hrnec s gulášem nebo bramboračka na stole prostě být musela. Ne snad proto, že by to někdo výslovně požadoval. Spíš proto, že se to tak u nás doma prostě dělalo.
Ale jak roky plynuly, začala jsem si všímat, že to manžel bere jako samozřejmost. Nikdy nepoděkoval, nikdy nepochválil. Ani jednou neřekl, že mu chutnalo. Když jsem se jednou pokusila zeptat, co by si dal, jen mávl rukou, že je mu to jedno. Když jsem navrhla, že bychom si mohli dát jen chleba se sýrem, odpověděl, že on není žádný zajíc. A tak jsem vařila dál.
Změna, kterou jsem potřebovala
Pak ale přišel jeden obyčejný večer. Seděla jsem u stolu s ubrouskem na klíně a dívala se na prázdný talíř. Z ničeho nic mě napadlo: a co kdyby dneska nic nebylo? Co by se stalo, kdybych to prostě nechala být? V tu chvíli jsem vstala, uvařila si čaj a šla si číst. Manžel přišel z práce, prošel kuchyní, podíval se na sporák a bez slova si namazal rohlík. Ten večer se nic nestalo.
Další den jsem nevařila znovu. A pak zase. Týden, dva, tři. Bylo to zvláštní. Nejdřív jsem měla výčitky. Pak jsem cítila úlevu. Měla jsem víc času, víc energie. Poprvé po letech jsem šla s kamarádkou do divadla bez pocitu, že někoho zanedbávám. Jenže u manžela se začalo cosi měnit. Mlčel víc než dřív. Sem tam práskl dvířky. Když jsem se ho ptala, co ho trápí, odbyl mě, že nic. Ale bylo jasné, že se něco děje.
Slova, která si pamatuji dodnes
Jednoho večera, asi po měsíci bez teplých večeří, přišel domů a místo obvyklého ticha se na mě podíval a řekl: „Víš co? Bez těch tvých večeří jsi mi k ničemu.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Po čtyřiceti letech manželství tohle? Ani hádka, ani snaha pochopit. Jen tahle věta. A hned potom: „Zůstanu u sestry. Nemá cenu to dál lámat přes koleno.“ A odešel.
Stála jsem tam s rukama položenýma na lince a cítila se prázdná. Ne uražená, ne ponížená, ale vyčerpaná. Jako bych najednou pochopila všechno, co jsem celá ta léta nechtěla vidět. Že jsem nebyla partnerka, ale služba. A že jakmile jsem přestala plnit očekávání, ztratila jsem pro něj hodnotu.
Dnes bych to udělala znovu
Uběhly tři roky a já si na tu větu vzpomenu pokaždé, když si dělám k večeři to, na co mám chuť. Někdy si jen ohřeju polévku, jindy upeču lososa, když mě to baví. Ale nikdy už to nedělám proto, že bych měla. Ten muž, který mě opustil kvůli teplé večeři, mi otevřel oči víc než všechna předešlá léta. Neříkám, že jsem byla dokonalá. Ale vím, že láska nestojí na bramborách a omáčce.
A pokud ano, tak to nebyla láska, ale stravenka.
