Článek
Nečekané probuzení
Bylo brzké sobotní ráno. Odemkla jsem dveře, položila tašku s nákupem na stůl a všimla si cizích bot u dveří. Nejdřív jsem si myslela, že tam někdo zapomněl staré věci. Když jsem ale vešla do obýváku, ztuhla jsem. Na gauči a na matraci leželi dva muži, oba v pracovním oblečení, hluboce spící. Můj první instinkt byl utéct.
Stála jsem tam snad celou minutu, než se jeden z nich pohnul. Otevřel oči, posadil se a s klidem řekl, že se neleknu, že tu jen přespávají. Nechápala jsem, jak se mohli dostat dovnitř. Ukázal na pootevřené zadní dveře, které prý nikdy nezamykám. Měl pravdu. Vždycky jsem si říkala, že kdo by jezdil na naši starou chalupu uprostřed ničeho.
„Chodíme sem odpočívat“
Když se probrali oba, uvařila jsem si kafe a zůstala stát mezi nimi, neschopná se rozhodnout, jestli mám volat policii. Jeden z nich mluvil trochu česky, druhý spíš jen přikyvoval. Řekli mi, že pracují na nedaleké pile a že chalupu objevili náhodou. Prý si sem chodí po práci lehnout, nabrat síly, někdy přes noc zůstanou.
Znělo to absurdně, ale mluvili klidně, bez známek strachu. Vypadali spíš provinile než nebezpečně. Ukázali mi, že si vždycky po sobě uklidí, přinesou vodu z potoka, občas něco opraví. A skutečně, všimla jsem si, že dveře už nejsou vyviklané, jak bývaly, a plot měl nové prkno.
Rozpor mezi strachem a soucitem
Seděli jsme venku na lavičce a já se nemohla rozhodnout, co dělat. Na jednu stranu to byli vetřelci, na druhou stranu jsem cítila zvláštní lítost. Vyprávěli mi, že bydlí v maringotce, která nemá topení, a že tahle chalupa je pro ně místem, kde se cítí „jako lidi“. To jediné slovo, které použili v češtině správně, mě zasáhlo.
Napadlo mě, že bych jim mohla nabídnout, aby tu zůstali výměnou za pomoc kolem domu. Ale bála jsem se. Nevěděla jsem, komu vlastně věřím. Nakonec jsem jen řekla, že potřebuju být sama, a že odpoledne musí odejít. Přikývli bez protestu.
Když ticho znovu přišlo
Odjeli tiše, beze slova. Zůstala po nich jen vůně cigaret a prázdný hrnek na stole. Seděla jsem na zápraží a poslouchala, jak les pomalu utichá. Chalupa se mi najednou zdála cizí, i když byla moje.
Od té doby zamykám. Ale pokaždé, když přijedu, najdu na stole drobnou hromádku suchého dřeva. Nikdy jsem je už neviděla, ale vím, že někde poblíž jsou. A možná je to tak v pořádku.
