Článek
Ranní spěch a podrážděnost
Bylo dopoledne, obchod nebyl úplně prázdný, ale ani přeplněný. Před sebou jsem měla jen jednu starší paní, která se loudala. Pokladní na ni mluvila odměřeně, a i když se paní omlouvala, bylo vidět, že ji to vyvádí z míry. Když přišla řada na mě, cítila jsem v sobě zvláštní napětí, které jsem si neuměla vysvětlit.
Rozložila jsem si tašky a začala vykládat věci na pás. Chtěla jsem mít pořádek, takže jsem nejdřív pokládala těžší věci, potom ovoce, pak drobnosti. Všimla jsem si, že za mnou stojí další zákazníci, a snažila jsem se přidat, ale zřejmě to nestačilo.
Nečekaný výbuch
Prodavačka se na mě podívala a pronesla podrážděně: „Můžete si pohnout? Nejste tu sama a zboží vykládáte hrozně pomalu.“ Zůstala jsem stát, překvapená jejím tónem. Bylo to, jako by mě někdo vmetl studenou vodou do obličeje.
„Dělám, co můžu,“ odpověděla jsem klidně, i když jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Jenže ona pokračovala. „To tak vypadá, máte na to půl dne?“ dodala s ironickým úšklebkem. Několik lidí za mnou se pohnulo, někdo si odkašlal. Najednou jsem měla pocit, že na mě všichni koukají.
Zlomený okamžik
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Možná to byla únava z práce, možná dlouhé týdny, kdy jsem se snažila být trpělivá, usmívat se a všechno přejít. Tentokrát jsem už ale nechtěla mlčet.
Zastavila jsem se, podívala se na pás, na ty rozložené věci, a řekla tiše: „Nechte si to.“ Vzala jsem si kabelku, otočila se a odešla. Slyšela jsem, jak prodavačka cosi zamumlala, jak lidé za mnou překvapeně ztichli, ale neohlédla jsem se.
Cesta ven
Když jsem vyšla z obchodu, cítila jsem směs hněvu a úlevy. Hněvala jsem se, že se mnou někdo jednal jako s dítětem, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem se nenechala ponížit. Sedla jsem si na lavičku před obchodem, dívala se na lidi, kteří spěchali dovnitř a ven, a přemýšlela, kolik z nich ten den zažije něco podobného.
Nešlo o těch pár věcí, co zůstaly ležet na pásu. Šlo o to, že jsem si poprvé řekla dost. Že jsem se nenechala zahnat do kouta jen proto, že někdo měl špatnou náladu.
Klid po bouři
Domů jsem přišla s prázdnýma rukama, ale s podivným pocitem klidu. Dlouho se mi nestalo, že bych za sebe takhle jasně stála. Nešlo o hrdinství, spíš o drobný návrat sebeúcty. A i když jsem pak musela jít do jiného obchodu pro večeři, tentokrát jsem se usmívala. Protože i obyčejný nákup může někdy skončit nečekaně dobře – i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.
