Článek
Po práci do obchodu
Bylo mi čtyřicet dva a domů jsem se vracela unavená. Celý den jsem řešila pracovní věci a těšila se, že si večer otevřu víno, pustím hudbu a trochu si odpočinu. V supermarketu jsem vzala lahev, kterou mám ráda, a zamířila k pokladně. Byla to pro mě obyčejná rutina.
Nečekaná prosba
Když jsem lahev položila na pás, prodavačka se na mě zadívala. Byla to mladá dívka, podle vzhledu sotva pětadvacet. A pak s naprostou vážností řekla, že potřebuje vidět občanský průkaz. Zůstala jsem stát jako opařená. Nechápala jsem, proč mě považuje za nezletilou, když už mám dávno odrostlé děti. V první chvíli jsem se dokonce rozesmála, myslela jsem, že jde o vtip. Jenže ona se ani nepohnula a dál čekala.
Odhalení souvislostí
Sáhla jsem po peněžence, ale ještě předtím, než jsem jí průkaz podala, jsem se pousmála a řekla: „Víš, já jsem kamarádka tvojí mámy. Dokonce jsem tě kdysi vozila v kočárku.“ Byla to pravda. Se její matkou se znám od mládí a pamatuju si, jak jsem k nim chodila na návštěvu, když byla ještě miminko.
Reakce prodavačky
Ten okamžik stál za to. Nejprve se jí rozšířily oči, pak zrudla tak, že by ji člověk mohl použít místo semaforu. Koktala, že jí to vůbec nedošlo, a rychle mi vzala občanku, aby si splnila povinnost. Sotva na ni pohlédla, hned mi ji vrátila a spěšně namarkovala víno. Ruce se jí viditelně třásly a na čele se jí objevily kapky potu.
Fronta, která sledovala dění
Za mnou stála dlouhá řada lidí. Někteří se tvářili otráveně, ale když slyšeli, co jsem prodavačce řekla, jejich výraz se změnil. Jeden pán se potichu uchechtl, jiná žena si s úsměvem zakryla ústa. Celá scéna působila jako krátká komedie uprostřed jinak nudného nákupu.
Vzduch plný trapnosti
Prodavačka se snažila dělat, že je vše v pořádku, ale bylo vidět, že by se nejraději vypařila. Opakovala několikrát, že se omlouvá, a dodala, že by jinak mohla mít problémy, kdyby nechtěla doklad. Jenže už bylo jasné, že se do problémů dostala jinak. Všichni kolem vnímali, že se jí podařilo zesměšnit před zákazníky, a navíc před někým, koho by určitě nechtěla urazit.
Můj odchod
Vzala jsem si účtenku a popřála jí hezký den. Když jsem odcházela, cítila jsem, jak se na mě lidé ve frontě pobaveně dívají. Venku na parkovišti jsem se musela sama pro sebe usmát. Byla to zvláštní směs pocitů – nejdřív překvapení, potom lehký vztek a nakonec pobavení. Je zvláštní, když vám někdo ve čtyřiceti dvou letech odmítá věřit, že máte nárok na sklenku vína.
Co mě napadlo cestou domů
Když jsem nasedla do auta, vybavila jsem si obraz její mámy, jak jsme kdysi spolu trávily celé odpoledne a ona mi do rukou vložila kočárek s malou dcerou. Nikdy by mě nenapadlo, že se o tolik let později potkáme v takovéhle roli. A že právě ta holčička, kterou jsem kdysi houpala, bude jednou stát proti mně a s vážnou tváří chtít občanku, protože vypadám prý moc mladě.
