Článek
Život pod jednou střechou
Se synem žijeme sami od jeho dětství. Po rozvodu jsem se o něj starala, jak nejlépe jsem mohla. Vždycky jsem mu chtěla dát pocit jistoty a domova. Teď je mu už přes dvacet, má práci a není žádné dítě. Jenže pořád se choval, jako by se nic nezměnilo. Všechno platím já, od účtů za elektřinu až po jídlo v lednici. Nikdy jsem mu to nedávala vyčítavě najevo, protože jsem měla pocit, že je správné mu co nejdéle pomáhat. Jenže poslední měsíce už to začalo být neúnosné. Účty rostou, já pracuju přesčasy a doma vidím dospělého chlapa, který si dopřává, aniž by přemýšlel, odkud se to všechno bere.
První rozhovor o penězích
Když jsem mu jednoho večera uvařila večeři, nenápadně jsem mu řekla, že by bylo fajn, kdyby se začal podílet na nákladech. Myslela jsem, že to pochopí. On ale ztuhl, odložil příbor a zeptal se, jestli si snad myslím, že mě využívá. Řekla jsem mu, že to není o využívání, ale o férovosti. Bydlí tu, vydělává, a já už nemůžu všechno táhnout sama. Vysvětlovala jsem mu, že nejde o velké částky, jen aby přispěl aspoň na jídlo nebo na energie. Čekala jsem diskusi, možná trošku odporu, ale v duchu jsem věřila, že se domluvíme.
Jeho reakce
Místo klidné diskuze začal zvýšeným hlasem mluvit o tom, jak jsem nevděčná, že jsem ho prý vždycky podporovala a teď ho tlačím k něčemu, co nechce. Tvrdil, že přispívat bude, až si pořídí vlastní bydlení. Jenže já vím, že takto bydlí u rodičů spousta mladých lidí celé roky a rodiče se přitom zadlužují. Snažila jsem se vysvětlit, že mu nechci brát jeho peníze, jen potřebuju, aby chápal, že dospělý život něco stojí. On ale práskl dveřmi od pokoje a ráno už jsem slyšela jen zvuk zavíraných dveří od bytu. Odešel beze slova.
Ticho v bytě
Najednou bylo doma prázdno. Jeho věci zůstaly, ale on zmizel. Nevěděla jsem, jestli šel jen k přátelům nebo jestli se rozhodl odstěhovat úplně. Seděla jsem v kuchyni a přemítala, jestli jsem to řekla moc tvrdě. V hlavě se mi přehrávaly obrazy z jeho dětství, kdy jsem ho učila jezdit na kole nebo jsem mu balila svačiny do školy. Bylo těžké si přiznat, že ten chlap, který mi odešel z bytu, je vlastně pořád můj syn, ale už dávno ne malý kluk. Jenže ať přemýšlím, jak chci, pořád cítím, že jsem jen vyslovila něco, co bylo už dlouho nevyřčené. Mlčet bych vydržela ještě nějakou dobu, ale dříve nebo později by stejně došlo na to samé.
