Článek
Už od dveří se šklebil
Na autobus chodím pravidelně, vždy se stejnou peněženkou. Nejsou v ní stovky ani karty, jen poctivě našetřené drobné. Sbírám je z nákupů, z kapes, někdy mi pár korun přidá vnučka, když si u mě hraje a najde nějaké mince. Nejsem lakomá, jen šetřivá. V mém věku už člověk ví, že každá koruna se počítá.
Nastoupila jsem, pozdravila a podala řidiči drobné. Měla jsem přesně, jak je požadováno. Jenže on se na mě podíval, uchechtnul se a s úšklebkem prohodil: „To jste si to vyžebrala cestou sem, paní?“ Ostatní v autobuse se tomu začali smát. Jeden mladík si mě dokonce natočil na telefon. V tu chvíli se mi udělalo zle. Ne ze studu, ale z toho, jak si někdo může dovolit takové ponížení kvůli pár korunám.
Nechtěla jsem mlčet
Mohla jsem si sednout a mlčet. Ale něco ve mně se zlomilo. Klidným hlasem, ale dost nahlas na to, aby to slyšel celý autobus, jsem řekla: „Tyhle drobné pocházejí z mé peněženky. A v té peněžence končí peníze, které mi zbydou z důchodu. Ten důchod mám za čtyřicet let práce jako sanitářka v nemocnici. Třicet let jsem pracovala na chirurgii, tahala pacienty z vozíků, převazovala rány, stála na nohou i dvanáct hodin denně. V době, kdy vám bylo nejspíš pět.“
Ztichl. I autobus ztichl. Nikdo už se nesmál. Řidič bez slova vytiskl lístek a podal mi ho. Bez dalšího komentáře.
V autobusu bylo náhle ticho
Sedla jsem si a dívala se z okna. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, ale jinak jsem byla klidná. Nezlobil mě, litovala jsem ho. Že musí člověka zesměšnit, aby se sám cítil silný. Nevím, jestli ho to opravdu zasáhlo, ale doufám, že ano. Že si třeba příště rozmyslí, než někoho takhle shodí.
Příště, když jsem nastoupila, už si mě pamatoval. Nepromluvil ani slovo, jen kývl hlavou a vzal si drobné bez jediného komentáře. Možná pochopil. Možná jen věděl, že bych mu zase něco řekla. Ale to už nebylo důležité.
