Článek
Nastoupili jsme v malé vesnici
Byli jsme zrovna na dovolené v Polsku. Nechali jsme auto u známých a na výlet k jezeru jsme se rozhodli jet místní dopravou. Autobusová zastávka byla téměř prázdná a když konečně přijel spoj, řidič vypadal, že nemá zrovna nejlepší den. Mračil se a působil podrážděně.
Zkusila jsem jednoduchou větu
Chtěla jsem se jen ujistit, že autobus jede tam, kam potřebujeme. Řekla jsem jednoduchou větu v polštině, naučila jsem se ji ráno narychlo a snažila se, aby to znělo aspoň trochu srozumitelně. Řidič se na mě podíval, uchechtnul se a začal opakovat moji větu s přehnaným přízvukem, jako kdyby ji říkal někdo úplně neschopný.
Cítila jsem se trapně
Nevěděla jsem, jak zareagovat. Lidé za námi ve frontě to slyšeli a pár z nich se usmálo. Sama bych to asi jen přešla, ale v tu chvíli se do toho vložil můj přítel. Bez jediného zaváhání řekl řidiči v perfektní polštině, ať se laskavě chová profesionálně a nevysmívá se turistům, kteří se aspoň snaží mluvit jeho jazykem.
Reakce byla okamžitá
Všichni kolem ztichli. Řidič se zatvářil, jako by dostal facku. Neodpověděl ani slovo a jen mávl rukou, ať jdeme dál. Přítel si sedl vedle mě a dál už nepromluvil. Později mi řekl, že během studia strávil semestr v Krakově, a protože měl tehdy polskou přítelkyni, jazyk se naučil skoro jako rodilý mluvčí.
Cesta probíhala v tichu
Celý autobus jako by oněměl. Lidé se na nás už nepodívali, spíš koukali do země. Řidič celou dobu mlčel a když jsme vystupovali, neřekl ani slovo. Nikdo už se nesmál. Možná i ostatním došlo, že ponižovat někoho za to, že se snaží domluvit, je opravdu ubohé.
Zkušenost, kterou si budu pamatovat
Nešlo o žádnou hádku nebo konflikt. Jen jednoduché připomenutí, že i když něčí jazyk nezní dokonale, neznamená to, že si zaslouží výsměch. Měla jsem z té situace divný pocit, ale zároveň mě hřálo, že jsem v tom nebyla sama. A že když už mi někdo kazí náladu, najde se někdo jiný, kdo ho srovná.
