Článek
Začala jsem pomáhat z vlastní vůle
Když se dcera odstěhovala, působila na mě unaveně a přepracovaně. Nabídla jsem jí, že jí občas uklidím, aby měla po návratu z práce klid. Brala to jako milé gesto a já měla radost, že ji podpořím. Jenže občas se změnilo v pravidelný režim. Jezdila jsem po týdnu i dvakrát, někdy jsem rovnou prala, vařila a žehlila, protože jsem chtěla, aby se jí dobře žilo. Říkala jsem si, že to dělám z lásky a že mi nevadí čas ani energie.
Pomoc se změnila v povinnost
Čím dál víc jsem si všímala, že přestává vnímat, že je to moje dobrovolná práce. Pokud jsem nepřijela, přišla mi stručná zpráva s dotazem, kdy to napravím. Nikdy jsem nečekala odměnu. Jen mě mrzelo, že nevidí, kolik času mi to bere. Postupně se stal úklid něčím, s čím automaticky počítala. Když jsem jednou řekla, že jsem nachlazená, odpověděla, že jsem přece doma a mám na to víc času než ona. Zůstala jsem z toho potichu sedět a snažila se to přejít.
Stáří na mě dolehlo víc, než jsem čekala
Po nemoci už jsem neměla tolik sil. Nešlo o nic dramatického, jen jsem se hůř hýbala a obyčejné věci mi trvaly déle. Poprvé v životě jsem dceři řekla, jestli by mohla jednou týdně přijet a pomoct mi s věcmi, které už nezvládám. Než jsem to dořekla, měla jsem pocit provinění, jako by žádám něco nepřípustného. Odpověděla mi, že to nepůjde. Prý má své starosti a já jsem byla vždy soběstačná. Ta věta mě zasáhla víc než cokoliv předtím.
Požádala jsem o drobnost, dostala jsem prázdno
Čekala jsem, že se ozve později. Nenapsala mi nic. Ani o víkendu. Ani další týden. Místo toho jsem slyšela jen ticho. Chodila jsem po bytě, dívala se na věci, které bych dřív poklidila během chvilky, a snažila se najít sílu. Uvědomila jsem si, že roky jsem dávala čas, energii a péči, aniž bych o tom přemýšlela. A když jsem jednou požádala já, nestála jsem ani za odpověď.
A pak mi to najednou docvaklo
Seděla jsem u stolu a přehrávala si v hlavě celý náš vztah. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být pro dceru oporou. Najednou jsem pochopila, že ona to tak nikdy necítila. Ne proto, že by mě neměla ráda, ale protože si zvykla brát. A já jsem ji to naučila. V tom tichu jsem si poprvé přiznala, že některé věci člověk nevrátí zpět, i když by se moc chtělo.
