Článek
Práce, kde jsem byla vidět
Do firmy jsem nastoupila s jasným cílem. Pracovat, odvádět výsledky a mít klid. Dařilo se mi. Měla jsem čísla, klienty i pochvalu shora. Nebyla jsem typ, který by se někomu vnucoval, ale moje práce mluvila sama za sebe. Právě proto mě překvapilo, když si mě nadřízený začal víc všímat mimo porady a tabulky. Nejprve to byly drobnosti. Delší pohled, poznámka o tom, že se umím prezentovat, otázky, které neměly s projekty nic společného. Neřešila jsem to. V kancelářích se leccos přechází mlčením.
Pozvání, které nebylo pozváním
Pár dní před firemním večírkem si mě zavolal k sobě. Řekl to klidně, skoro mezi řečí. Na akci prý přijedou partneři ze zahraničí a hodilo by se, kdyby měl po boku manželku. Skutečnou brát nechce, protože vztah není ideální. Podíval se na mě a dodal, že bych to zvládla nejlépe. Prý jen večer, jen společenská role, nic víc. Seděla jsem tam a měla pocit, že jsem špatně slyšela. Neptal se, jestli chci. Oznámil to jako hotovou věc.
Odmítnutí
Řekla jsem ne. Ne zvýšeným hlasem, ne dramaticky. Prostě jsem mu vysvětlila, že je to pro mě nepřijatelné. Nechci předstírat manželství, nechci lhát cizím lidem a nechci míchat práci s něčím tak osobním. V tu chvíli se změnil. Úsměv zmizel, tón ztvrdl. Řekl, že jsem ho zklamala a že čekal víc loajality. Odešla jsem s pocitem, že jsem právě udělala správnou věc, i když mě svíral žaludek.
Tichá odveta
Večírek proběhl beze mě. Druhý den bylo v kanceláři zvláštní ticho. Nikdo nic neřekl, ale změny přišly rychle. Bonusy, se kterými jsem počítala, byly zrušeny. Oficiálně kvůli rozpočtu. Projekty, které jsem vedla, dostal někdo jiný. Přestala jsem být zvána na porady, kde se rozhodovalo. Když jsem se ptala, odpověď byla vždy stejná. Není vhodná doba. Není prostor. Není potřeba.
Pocit viny, který mi nepatřil
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem neměla mlčet a udělat to. Jestli by jeden večer nestál za klid v práci. Tyhle myšlenky se mi vkrádaly hlavně večer, když jsem si v hlavě přehrávala účty a splátky. Pak jsem si ale vždycky vzpomněla na ten pohled v kanceláři. Na jistotu, s jakou počítal s mým souhlasem. A došlo mi, že by to nikdy neskončilo u jednoho večera.
Co zůstalo mezi řádky
Ve firmě už nejsem. Neodešla jsem s křikem ani s výhružkami. Někteří kolegové se mi později ozvali, potichu, mimo pracovní kanály. Prý se o tom mluvilo víc, než jsem si myslela. A prý jsem nebyla první. To vědomí mi nepřineslo útěchu ani vztek. Jen zvláštní klid. Vím, že na tom večírku by se tančilo, pilo a usmívalo. A já bych tam stála vedle někoho, komu bych dlužila víc, než by mi kdy mohl dát.
