Článek
Jak to začalo
Když jsem nastoupila, brala jsem práci jako šanci něco dokázat. Tým byl malý, tempo rychlé a všichni se tvářili, že občasná oběť je normální. První porada po konci směny přišla hned v prvním týdnu. Byla krátká a prý výjimečná. Nikdo se neptal, zda za ni dostaneme zaplaceno. Ani mě to tehdy nenapadlo.
Jenže z výjimky se rychle stalo pravidlo. Každý den v tu samou hodinu zaznělo, že se ještě všichni na chvíli sejdeme. Většinou šlo o věci, které šly vyřešit e mailem. Seděli jsme u stolu unavení, s taškami u nohou, a poslouchali monolog. Odpracovaný den byl dávno za námi, ale domů jsme šli později.
Půl hodiny denně se počítá
Zpočátku jsem si říkala, že půl hodiny nic neznamená. Jenže půl hodiny pětkrát týdně začala po čase bolet. Přestala jsem stíhat věci, které jsem měla po práci. Všechno se posouvalo. Večeře, nákupy, osobní život. Víkendy jsem trávila únavou.
Nikdo nikdy oficiálně neřekl, že jde o práci navíc. Zároveň ale bylo jasné, že kdo se porady nezúčastní, je problémový. Když jsem jednou řekla, že musím odejít, následoval pohled, který mluvil za vše. Pochopila jsem, že nejde o dobrovolnost.
Ticho v kolektivu
Nebyla jsem jediná, komu to vadilo. Jenže nikdo nechtěl být ten první. V kuchyňce se o tom mluvilo potichu. Všichni byli unavení, ale báli se ozvat. Mně začalo vadit hlavně to, že se tváříme, jako by bylo normální rozdávat svůj čas zadarmo.
Začala jsem si ty porady zapisovat. Den po dni, kolik minut trvaly, čeho se týkaly a kdo byl přítomen. Dělala jsem to hlavně pro sebe, abych si potvrdila, že si nevymýšlím. Když jsem po několika měsících sečetla čas, bylo mi jasné, že jde o desítky hodin.
Rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět
Po roce jsem byla vyčerpaná a zároveň naštvaná sama na sebe. Vadilo mi, že jsem to tak dlouho přijímala. Jednoho dne jsem si znovu otevřela svůj seznam a spočítala celkový čas.
Napsala jsem žádost o proplacení odpracovaných hodin navíc. Bez emocí, bez obviňování. Jen fakta, data a čísla. Když jsem ji odeslala, cítila jsem obrovský tlak v hrudi. Věděla jsem, že tím něco končí. Možná práce, možná jen iluze klidu.
Okamžik pravdy
Reakce přišla rychle. Byla jsem pozvaná na rozhovor. Atmosféra byla chladná. Dozvěděla jsem se, že jsem neloajální a že tým táhne za jeden provaz. Odpověděla jsem, že loajalita má své hranice a pracovní doba také. Bylo ticho, které se zdálo nekonečné.
Nakonec mi bylo řečeno, že peníze nedostanu, ale že porady se ruší. Pro všechny. Když jsem odcházela z kanceláře, uvědomila jsem si jednu věc. Nešlo jen o ty peníze. Šlo o to, že někdy stačí jeden email, aby se věci pohnuly. A ten den jsem domů odešla včas, poprvé po dlouhém roce.
